Karel IV. kvůli kruté dně sotva chodil, v Paříži ale zatnul zuby a vjel do města hrdě na koni

Antropologický průzkum ostatků Karla IV. odhalil tělo poznamenané zlomeninami, deformovanou páteří a chronickou dnou. Nic z toho slavné portréty neukazují.

Foto: Picryl

Když v roce 1987 otevřeli královskou hrobku v katedrále sv. Víta, antropolog Emanuel Vlček se dostal ke kostře, která vyprávěla docela jiný příběh než majestátní busty a školní obrazy. Karel IV. nebyl křehký učenec ani uhlazený vladař s jemnými rysy. Byla to kostra „těžkého rytíře“, robustního, atleticky stavěného muže, jehož tělo ale neslo stopy opakovaných úrazů, deformací a chronické nemoci. Rozdíl mezi tím, co viděli současníci, a tím, co ukazovala panovnická reprezentace, je překvapivě ostrý.

Tělo válečníka, ne dvořana

Vlčkovo měření ukázalo muže vysokého asi 172,5 až 173,5 centimetru, na svou dobu nadprůměrného. Jenže po roce 1350 by si ho málokdo odhadl na víc než 169 nebo 170 centimetrů. Důvod byl viditelný na první pohled: výrazně kulatá záda, předsunutý krk a hlava tlačená dopředu a vzhůru. Florentský kronikář Matteo Villani, který Karla viděl na vlastní oči, ho popsal jako přihrblého muže s černými vlasy, vousem a holým čelem. Překvapivě přesný postřeh, protože Vlček na kostře našel přesně ty anatomické změny, které takové držení těla vysvětlují.

Nos měl Karel silný a nepravidelný, s mírným vychýlením nosních kostí doleva a stopou staré sečné rány přes kořen. Tvář nesla následky těžkého poranění dolní čelisti. Nic z toho na slavné bustě v triforiu katedrály sv. Víta nenajdete.

Turnaj, který změnil všechno

Klíčovým momentem byl rok 1350. Karel, vychovaný v rytířské kultuře a vášnivý účastník turnajů, utrpěl devastující úraz. Jiří Ramba ve studii pro Českou stomatologii rekonstruoval mechanismus zranění: silný tupý úder na bradu a pád v plné zbroji způsobily čtyřnásobnou zlomeninu dolní čelisti a jednostranné vykloubení krčního obratle. Poranění krční páteře bylo tak vážné, že mohlo vyvolat dočasnou kvadruplegii, tedy úplné ochrnutí všech čtyř končetin.

Nebyl to přitom Karlův první úraz. Kostra nese stopy starší zlomeniny levé loketní kosti z doby kolem patnáctého roku života, zhojené zlomeniny pravé lýtkové kosti i těžkého zhmoždění levého kolene s kostními výrůstky. Ramba připomíná i doložený incident z Rothenburgu roku 1348, kde Karel vyjel do klání v utajení pod cizím jménem a erbem, a byl vyhozen ze sedla. Kvůli podobnému riskování ho napomínal i papež Kliment VI.

Po úrazu z roku 1350 se ale všechno změnilo. Strnulý krk, omezená rotace hlavy, levostranné naklonění; rysy dost výrazné na to, aby se propsaly do vyobrazení na Karlštejně. Někteří historici v tom vidí i zlom v Karlově vládnutí: z výbojného rytíře se stal opatrnější, diplomatičtější panovník.

Dna, která ho srazila na kolena

K úrazům se v pozdějších letech přidala chronická dna. Na kostech zápěstí, nártu, palců i malíčků rukou a nohou Vlček identifikoval typické dnavé tofy a uzurace. Kronikáři zaznamenali, že Karel kvůli bolestem někdy nemohl chodit a musel ulehnout. Při poslední cestě do Francie v roce 1378 byl část cesty převážen ve voze nebo nesen.

Pověst spojuje Karlovu dnu i se založením Karlových Varů, údajně si u horkého pramene léčil nemocné končetiny. Přímý středověký důkaz pro tak tvrdé tvrzení chybí, ale pravděpodobná souvislost mezi Karlovým osobním zájmem o léčení a vznikem lázeňského města existuje. Jan Royt doplňuje, že horké prameny mu mohly od dny skutečně ulevovat.

Konec přišel po zlomenině krčku levé stehenní kosti. Karel musel ulehnout, rozvinul se zápal plic. Zemřel 29. listopadu 1378.

Dva portréty, dvě pravdy

Nejostřejší kontrast nabízejí dvě nejznámější vyobrazení. Busta v triforiu katedrály sv. Víta, ta, kterou zná každý český školák, ukazuje důstojnou, vyrovnanou tvář bez viditelných zranění. Funguje jako panovnická reprezentace, ne jako portrét. Naproti tomu vyobrazení na Karlštejně zachycuje Karla z profilu, a právě boční pohled dovoluje ukázat silný nepravidelný nos, nápadné držení krku i kulatá záda. Historik umění Jan Royt ho označuje za patrně nejautentičtější dochované zobrazení.

Vlček sám upozornil na kuriózní detail: teprve poštovní známka z roku 1996, navržená po konzultaci s autorem výzkumu, poprvé v populárním médiu přiznala sečnou ránu a vychýlený nos. Starší vyobrazení, včetně bankovkových, byla uhlazenější.

Zjizvený, ale ne zlomený

Síla Karlova příběhu neleží v odhalení, že nebyl krasavec. Leží v tom, co z toho plyne. Muž s viditelně deformovanou páteří, strnulým krkem, jizvou přes obličej a klouby rozežranými dnou dokázal po tři desetiletí fungovat jako nejvyšší autorita křesťanského Západu. Tělo ho zrazovalo. Autorita ne.