Jean-Marie Loret bojoval za Francii proti Německu. Na smrtelné posteli mu matka řekla, že jeho otcem je Hitler. Krevní skupina seděla

Jean-Marie Loret přišel na svět v březnu 1918 ve Francii. Podle jeho slov mu matka před smrtí prozradila jméno otce: Adolf Hitler. To už měl za sebou boj proti Wehrmachtu.

Zdroj fotografie: Heinrich Hoffmann / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Představte si muže, který za druhé světové války čelí Němcům u Maginotovy linie a za okupace se podle pozdějších článků zapojí do odboje pod krycím jménem Clement. O několik let později sedí u lůžka umírající matky a slyší větu, která mu obrátí vlastní minulost naruby. Tak vypráví svůj život Jean-Marie Loret, železničář z Francie a otec devíti dětí. Charlotte Lobjoie mu podle jeho svědectví přiznala, že německý voják, s nímž se za první světové války sblížila, se jmenoval Adolf Hitler. Loret pak strávil zbytek života hledáním otce. Našel břemeno, které se nedalo unést obvyklým způsobem.

Vyznání u lůžka: co Charlotte Lobjoie svěřila synovi

Jádro celé kauzy tvoří jediná výpověď. Charlotte Lobjoie byla podle rodinné verze mladá Francouzka z oblasti, kde v roce 1917 pobývaly německé jednotky. Synovi celé dětství tvrdila jen to, že jeho otcem byl blíže neurčený německý voják z Velké války. Jméno zaznělo až na sklonku jejího života. Zdroje datují rozhovor nejednotně, nejčastěji mezi rokem 1948 a počátkem padesátých let.

Do širšího povědomí se příběh dostal díky německému historikovi Werneru Maserovi. Časopis TIME v listopadu 1977 citoval jeho podání, podle něhož matka synovi pověděla prostě: „Tvým otcem byl Hitler.“ Od té chvíle se Loretovo soukromé trauma stalo veřejnou záhadou.

Časová osa hypotéze aspoň nebrání. Hitler se po zranění vrátil ke svému pluku 5. března 1917. Začátkem června se jednotka pohybovala kolem obcí Oppy, Izel-les-Équerchin a Quiéry-la-Motte, po 12. červnu v Montigny a Pecquencourtu na severu Francie. Region tedy zhruba odpovídá. Samotné setkání s Lobjoie z toho ovšem nevyplývá, mapa nabízí pouze prostor, kde se mohlo odehrát.

Voják proti Wehrmachtu, odbojář s krycím jménem Clement

Na první pohled jde o paradox jako z filmového scénáře. Údajný syn vůdce Třetí říše stojí na opačné straně fronty. Vysvětlení je ale prosté: Loret vyrostl jako Francouz, v rodině adoptivních rodičů, jejichž příjmení převzal. Hitlera nikdy nepotkal. A pokud mu matka skutečně svěřila jméno otce až po válce, v roce 1939 neměl nejmenší důvod pochybovat o tom, ke komu patří.

Podle pozdějších shrnutí se tak s Němci střetl u Maginotovy linie a za okupace se připojil k odboji. Krycí jméno Clement zní v tomto kontextu skoro ironicky. Člověk, který bránil Francii, se o několik let později dozvěděl, že jeho krev může pocházet z tábora, proti němuž pozvedl zbraň.

Dopad byl podle jeho vlastní knihy drtivý. Loret napsal, že aby nepropadl depresi, pracoval bez přestávky, nebral si dovolenou a dvacet let nezašel ani do kina. Advokát François Gibault, kterého oslovil v roce 1979, ho popsal jako ztraceného člověka. Loret prý sám nevěděl, jestli touží, aby ho svět uznal jako Hitlerova syna, nebo aby se té nálepky jednou provždy zbavil.

Krevní skupina, rukopis i obrazy: Loretovy indicie

V sedmdesátých letech přešel od tápání k systematickému pátrání. Obklopil se právníkem, historiky, genetikem i grafologem. Výsledkem byla kniha Ton père s’appelait… Adolf Hitler („Tvůj otec se jmenoval… Adolf Hitler“), kterou v roce 1981 vydalo nakladatelství Dossiers de l’histoire. Bibliografické údaje o vydání o 287 stranách eviduje Open Library.

Na čem Loret svou víru stavěl? Francouzský týdeník Le Point v roce 2012 zrekapituloval soubor stop, které rodina a Gibault předkládali:

• Krevní skupina: měla se shodovat s Hitlerovou, posudek se spojoval s univerzitou v Heidelbergu.
• Rukopis: znalec údajně našel výraznou podobnost mezi písmem obou mužů.
• Fyzický vzhled: fotografie Loreta v dospělosti připomínaly rysy diktátora.
• Obrazy: v rodinném prostředí se měly objevit malby signované „Adolf Hitler“, včetně portrétu ženy podobné Charlotte Lobjoie.
• Peníze od Wehrmachtu: podle Le Pointu měly existovat dokumenty, z nichž plyne, že němečtí důstojníci za okupace nosili Loretově matce obálky s hotovostí.

Zvlášť poslední bod působí jako rozhodující kus skládačky. Proč by okupační armáda podporovala obyčejnou francouzskou ženu? Dostupné články však neuvádějí archivní signaturu ani sken těchto listin. Zatím tedy platí jen to, že podle Le Pointu měly existovat.

Indicie versus DNA: kde končí podoba a začíná genetika

Loretův případ ukazuje, jak působivě dokážou nepřímé stopy poskládat přesvědčivé vyprávění. Každá z nich ale unese jen omezenou váhu.

Krevní skupina dokáže otcovství v určitých kombinacích vyloučit. Shoda ho však nepotvrzuje. Pro představu: v americké dárcovské populaci má krevní skupinu 0 Rh+ zhruba 39 % lidí a A Rh+ přibližně 30 %. Dva nepříbuzní lidé se stejnou skupinou jsou tedy úplně běžný jev. Rukopis a fyzická podoba pak patří do oblasti výkladu, kde rozhoduje oko pozorovatele, ne laboratoř.

DNA posouvá debatu na zcela jinou úroveň. Test otcovství porovnává genetické markery a podle Cleveland Clinic vychází výsledek obvykle buď jako nulová pravděpodobnost, nebo kolem 99,9 %. Háček spočívá ve vzorcích. Ověřený materiál přímo od Hitlera k dispozici prakticky není, a tak se badatelé musejí spoléhat na jeho vzdálené mužské příbuzné a na Y chromozom, který se dědí z otce na syna.

Otázka přesto nezůstala uzavřená ani po Loretově smrti v roce 1985. Jeho děti Philippe a Élisabeth chtěly pravdu o údajném dědečkovi znát kvůli vlastní identitě. Na jejich hledání postavil francouzský dokument Hitler, mon grand-père ? („Hitler, můj dědeček?“), který v roce 2014 natočilo studio Program33 pro stanici France 5. Philippe se později pokusil prosadit i srovnání s ostatky připisovanými Hitlerovi.

William Patrick Hitler: doložený příbuzný v uniformě amerického námořnictva

Loretův osud získá ostřejší obrysy ve srovnání s mužem, jehož příbuznost s Hitlerem nikdo nezpochybňuje. William Patrick Hitler byl synem Aloise Hitlera mladšího, diktátorova nevlastního bratra. Narodil se v Anglii, ve třicátých letech se v Německu marně pokoušel těžit ze slavného jména a nakonec odešel do Spojených států.

V březnu 1944 vstoupil do amerického námořnictva, sloužil v Tichomoří a získal vyznamenání Purpurové srdce (Purple Heart), jak dokládá záznam v databázi Navy Log. I on tedy bojoval proti nacistickému Německu. Po válce přijal jméno Stuart-Houston a založil rodinu se čtyřmi syny. Podle reportáže časopisu The New Yorker z roku 2000 žili tři z nich na Long Islandu a publicitě se pečlivě vyhýbali, čtvrtý zemřel v osmdesátých letech.

Oba muži v sobě nosili stejné dilema: co si počít s krví, kterou si nikdo nevybírá. William měl doložený rodokmen a zvolil anonymitu. Loret měl pouze matčina slova a balík indicií, a přesto se rozhodl jít s kůží na trh. Napsal knihu, najal advokáta, podepsal vlastním jménem. Podle dostupných zdrojů zemřel stále přesvědčený, že jeho otcem byl muž, jehož jméno se v Evropě vyslovuje s odporem.

Kdesi ve francouzském archivu tak dodnes leží dopisy železničáře, na jejichž známkách zůstaly stopy jeho slin. Možná nejosobnější památka člověka, který celý život toužil po jediné odpovědi.

Je však třeba dodat, že Hitlerovo otcovství nebylo nikdy prokázáno a stojí výhradně na Loretově podání matčiných slov. Belgický novinář Jean-Paul Mulders porovnal Y chromozom Hitlerových vzdálených mužských příbuzných s DNA ze známek na Loretových dopisech a shodu nenašel; podle deníku WELT dopadlo srovnání negativně. Německý historik Eberhard Jäckel uvedl, že odborný výzkum zprávu o Hitlerově synovi dávno vyhodnotil jako krajně nevěrohodnou, a skeptičtí jsou i další badatelé, například Ian Kershaw či Anton Joachimsthaler.