Klece na odsouzence vážily desítky kilo a vyráběly se na míru. Cena kováře rozhodovala, kdo v nich skončí a kdo dostane jen oprátku

Než skončil v železné kleci, musel odsouzený nejdřív zemřít na oprátce. Potom nastoupil kovář a s ním účet, který se mohl vyšplhat přes 50 liber.

Zdroj fotografie: Picryl

Roku 1750 přivezli úředníci tělo oběšeného Johna Barcharda zpátky do vězení. Kovář totiž ukoval železa, do kterých se mrtvý nevešel, a klec se musela dopasovat přímo na zesnulém. Tahle drobná epizoda z anglických účtů a protokolů ukazuje celou logiku trestu, kterému Angličané říkali gibbeting. Šlo o posmrtné vystavení těla v kleci na vysokém sloupu, kde mělo co nejdéle zůstat na očích, aby ho lidé poznali a aby budilo strach. Smrt obstarala oprátka, o všem dalším rozhodoval rozpočet. Podle nás byla klec spíš investicí do strachu než součástí popravy. Vyplatila se jen tam, kde ji spatří dost lidí.

Týden na kování: jak vznikala hrdelní klec na míru

Odsouzence pokud možno změřili ještě za života. Kovář pak měl na výrobu „irons“, jak se železům říkalo, obvykle méně než týden. Archeoložka Sarah Tarlowová, která technologii šibenice s klecí podrobně rozebrala ve studii The Technology of the Gibbet, popisuje konstrukci z pásů a obručí, často s nastavitelnými díly pro nohy. Klec měla tělo sevřít těsně, ale nezakrýt ho. Celá konstrukce pak musela vydržet rozklad, déšť i vítr.

Proti sobě tu stály dva požadavky. Železo muselo být pevné, protože ostatky v něm visely měsíce i roky. Zároveň klec nesměla být tak těžká, že by ji dělníci nedostali na sloup vysoký kolem deseti metrů. Přesnou hmotnost žádný z dostupných katalogů neuvádí. Rozměry ale známe: dochovaný exemplář z tepaného železa, který eviduje London Museum, měří 181 centimetrů na výšku a 61 centimetrů na délku. Odpovídá zhruba postavě dospělého muže.

Sériová výroba neexistovala. Kováři takovou zakázku dostali třeba jednou za život a často bez jakékoli předchozí zkušenosti. Proto se dochované kusy od sebe výrazně liší a historikům se nepodařilo sestavit jejich typologii podle krajů ani podle období. Každá klec byla originál, ukovaný narychlo pro jednoho konkrétního mrtvého.

Účet za strach: od dvou liber po víc než padesát

Klec tvořila jen část výdajů. K ní patřil dubový sloup, práce tesaře, doprava na místo, často i hlídka, aby tělo neukradli příbuzní nebo překupníci. Historik Peter King spočítal na 71 doložených případech z let 1736 až 1799 průměrnou cenu kolem 16 liber. Nejlevnější vystavení vyšlo na 2 libry a 10 šilinků, nejdražší na 56 liber a 12 šilinků.

Jak se částka skládala, ukazuje vyúčtování za Johna Bowlanda z roku 1769:

Položka	Cena
sada železných okovů	5 liber 15 šilinků 6 pencí
dřevěná konstrukce	6 liber 2 šilinky 6 pencí

U bandy z Hawkhurstu, která koncem čtyřicátých let 18. století terorizovala jižní Anglii pašováním, loupežemi a vraždami, stály samotné klece 4 až 6 liber. Celé vystavení pak u dvou mužů vyšlo na 24 liber a 1 šilink za osobu. V řetězech z téhle party skončilo šestnáct mužů. Úřady tak za jedinou bandu zaplatily sumu, za kterou by se jinde dalo postavit celé hospodářské stavení.

Proti tomu stála pitva. Předat tělo chirurgům bylo pro šerifa levnější, administrativně jednodušší a občas na tom ani neprodělal. Jedna cesta tedy vyžadovala kováře, tesaře, povoz a strážné, druhá jen vůz k anatomům.

Murder Act a pitevní stůl: proč většina vrahů klec nedostala

Roku 1752 vstoupil v platnost Murder Act, v pramenech často datovaný rokem 1751 podle letopočtu vlády krále. Zákon zakazoval pohřbít tělo vraha bez posmrtného trestu. Soudce volil mezi dvěma možnostmi: pitvou, nebo vyvěšením v řetězech. Starý pojem „hanging in chains“ přitom v té době už většinou označoval právě klec nebo železný rám, protože volné řetězy hůř držely rozpadající se ostatky a snáz se z nich tělo kradlo.

Volbu ovlivňovala ostudnost činu, místo i soudcovo uvážení. Peníze ji ovšem tlačily jasným směrem. Z 1 394 lidí odsouzených v Anglii a Walesu mezi lety 1752 a 1832 k smrti za zabití skončilo v kleci 134. Ostatní šli na pitevní stůl. Vrchol vystavování v klecích přitom spadá do čtyřicátých let 18. století, tedy ještě před přijetím zákona. Jakmile vznikla levná a zákonem posvěcená alternativa, šerifové po ní sahali čím dál častěji.

Zákon tím přinesl paradox. Měl posmrtný trest zostřit, a přitom ze železné klece udělal vzácnost vyhrazenou případům, u nichž se výdaj dal obhájit. V evidenci Tarlowové šlo navíc výhradně o muže. Ženská těla byla mezi anatomy žádaná, takže končila hlavně pod skalpelem.

Komu stát klec dopřál: pašeráci, piráti a výhled na Temži

Pokud se úřady rozhodly zaplatit, chtěly za své peníze co nejvíc diváků. V 49 procentech doložených případů z let 1752 až 1834 stála šibenice s klecí poblíž místa činu, typicky u frekventované cesty nebo na vyvýšenině viditelné zdaleka. Klec se na čepu otáčela ve větru, železo skřípalo a zápach se nesl daleko. Z popraviště se stal orientační bod, kolem kterého se nedalo projet bez povšimnutí.

Klec dostávali hlavně vrazi, jejichž čin se pojil s loupeží, a také pachatelé zločinů, které se dotýkaly autority státu: lupiči poštovních zásilek, silniční lupiči, pašeráci, vzbouřenci a piráti. Admiralitní soud vyvěšoval těla na nápadných místech podél Temže, kde je nemohly přehlédnout posádky lodí. King odhaduje, že v metropoli a okolí viselo v letech 1752 až 1832 přes padesát těl.

Nejslavnějším námořním případem zůstává kapitán William Kidd. Dobový tisk uložený v Knihovně Kongresu dokládá, že byl odsouzen za vraždu a pirátství a 23. května 1701 oběšen u Execution Dock. Podle historického webu místní samosprávy Thurrock pak jeho tělo natřeli dehtem, vsadili do klece a odvezli k Tilbury Ness, kde dohlíželo na lodě mířící do Londýna.

Jestli tahle výstraha skutečně odrazovala, zůstává sporné. Tarlowová zaznamenala vraždu spáchanou přímo při návštěvě šibenice s klecí a 21 silničních loupeží v její blízkosti. Šibenice s klecí přitahovala zvědavce, prodavače i kapsáře.

Poslední klec v Leicesteru a kde dnes železo uvidíte

V srpnu 1832 vyvěsili v Leicesteru na desetimetrový sloup knihaře Jamese Cooka. Kolem se srocovaly davy a po třech dnech nechal ministr vnitra tělo sejmout. Ve stejném měsíci skončil v kleci ještě William Jobling na severu Anglie. Šlo o poslední dva případy. Odpor veřejnosti a nový anatomický zákon (Anatomy Act) z roku 1832 praxi fakticky ukončily a formální zrušení přišlo roku 1834. Popravené od té doby pohřbívali v areálu věznice.

V Británii se dochovalo šestnáct známých klecí. Kde je hledat:

• Leicester Guildhall vystavuje repliku Cookovy klece. Originál, který dělníci vykopali při úpravách křižovatky, putoval do National Justice Museum v Nottinghamu.
• Reading Museum eviduje 60centimetrový nožní díl okovů Abrahama Tulla nebo Williama Hawkinse z roku 1787.
• Combe Gibbet na Inkpen Hill v Berkshiru je replika sloupu z roku 1992. Stojí na neolitické mohyle a je vidět i od Walbury Hill.
• Caxton Gibbet v Cambridgeshiru připomíná slavné místo replikou sloupu a místními pověstmi.

U klece z London Museum katalog stálou expozici neuvádí, takže před cestou se vyplatí ověřit, co je právě k vidění. Česká popraviště podobné železo nepoznala. Oběšenci tu na šibenicích visívali až do rozkladu bez klece na míru, jak dokládají vykopávky v Tišnově nebo na moravských šibeničních vrších.