O obří epidemii žloutenky v roce 1979 věděl jen málokdo. Úřady to úspěšně ututlaly, následky si můžete nést dodnes

První případy přišly začátkem července, skutečný rozsah se ale veřejnost dozvídala jen šeptandou. Chyběly vakcíny, dezinfekce i základní zdravotnický materiál.

Zdroj obrázku: Pixabay

Školy se měnily v provizorní nemocnice, učitelé skládali postele místo lehátek u moře a rodiče čekali na zprávy o svých dětech. Epidemie z roku 1979 dodnes straší všechny, kdo s ní měl co do činění. Ale měla by nás strašit víc, protože je možné, že někteří si mohou následky nést dodnes.

Problémy přišly po oblíbené laskomině

Všechno odstartovalo 2. července 1979 v Severomoravském kraji. Nejprve začaly problémy zaznamenávat okresy Nový Jičín, Šumperk a Opava, pak se ale celá tahle zdravotnická lavina prohnala doslova napříč republikou. Zdroj byl stejně tak překvapivý jako nepředpokládaný. Šlo totiž o jahodové nanuky vyrobené z infikovaných jahod dovezených z Polska, kde už epidemie běžela na plné obrátky.

Jahody, ze kterých se vyráběly nanuky, byly kontaminované kvůli použití lidských fekálií ve formě hnojiva. A protože při přípravě receptu neprošly tepelnou úpravou, virus přežil.

Nejprve onemocněly hlavně děti mezi 6 až 9 lety, brzy ale přibývali další. Pozdější statistiky ukázaly, že nejvíc případů bylo nakonec ve věkové skupině dětí 10 až 14 let. Lékaři zpočátku tápali, podezření padalo na mléčné výrobky nebo ryby. Skutečný viník vyšel najevo až během druhé vlny. Jenže do té doby ještě přece jen nějaký ten pátek uběhl.

Zdroj fotografie: CDC / Dr. Thomas F. Sellers / Creative Commons / Public Domain

Nemocnice praskaly ve švech, nikdo nic nevěděl

Zdravotnictví dostalo pořádnou ránu. Chyběly vakcíny, dezinfekce, injekční jehly i další potřebné materiály. Informační embargo pak celou situaci jen zhoršilo. Rodiny tápaly, často ani netušily, kde jejich blízcí leží, natož jak vážný je jejich stav.

Panovala přísná pravidla. Žádné osobní věci, minimum kontaktu. Od rodin mohly děti dostávat jen med s křenem, ten prý proti žloutence pomáhal. Všude byl cítit chlor, personál jel na doraz. Není divu, celkem se totiž nakazilo okolo 34 000 lidí, vše se ale naštěstí obešlo bez obětí (tedy alespoň těch oficiálních).

Jenže řada lidí si může nést následky dodnes. Pokud prodělali žloutenku v lehčí formě a nebyla proto lékaři nijak rozpoznána a léčena, mohou mít poničená játra a trpět dlouhodobou únavou, která zdánlivě nemá žádnou příčinu. Chronické poškození jater pak může dokonce vést k poruchám srážlivosti krve.