Tragédie nepředstavitelných rozměrů: Před 61 lety se protrhla italská přehrada Diga del Vajont

Přehrada Diga del Vajont byla původně plánována jako projekt s cílem výrazně zlepšit život v severní Itálii. Měla poskytnout čistou elektrickou energii a zajišťovat zásobování vodou pro města jako Benátky, Milano, Turín a Modena. Nedopadlo to ale vůbec dobře. 

Nová přehrada

Myšlenka využít strmá údolí řek padajících z alpských svahů pro výstavbu vodních elektráren byla odpovědí na potřebu nových zdrojů energie v průběhu industrializace průmyslu. Přípravy na tento ambiciózní projekt byly zahájeny po II. světové válce, a to navzdory obavám místních obyvatel, kteří protestovali a varovali před nestabilitou úbočí. Firma SADE (Società Adriatica di Elettricità) získala od italské vlády licenci na průzkum a stavbu, přičemž důkladná geologická analýza byla klíčovým prvkem připravovaného díla. Navzdory námitkám vesničanů, jejichž pozemky měly být zaplaveny, byly práce zahájeny v roce 1957. 

Výstavba plná komplikací

První komplikace se objevily během výstavby příjezdových komunikací, kdy stavaři zaznamenali neočekávané pohyby v podloží. Varování nezávislé firmy o nestabilitě v okolním regionu bylo potvrzeno sesuvem v roce 1959, který zasáhl nedalekou přehradu Lago di Pontesei. Navzdory incidentům a úmrtí jednoho pracovníka firma SADE odmítala práce přerušit, opírajíc se o vlastní analýzy, které tvrdily, že vyztužení úbočí betonovou injektáží a dodržení stavebních postupů zajistí bezpečnost přehrady. I přes obavy a nejistotu se stavba rychle posouvala, a v únoru 1960 začala do přehrady natékat voda. Nicméně v listopadu téhož roku došlo k sesuvu 700 tisíc kubických metrů země a kamení, který sice nepřelil hráz, ale donutil úřady jednat.

iZdroj fotografie: VENET01 / Creative Commons / CC BY-SA

Protržení hráze

Výzkumníci z Vysoké školy technické v Padově byli pověřeni analýzou dopadů velkých sesuvů půdy do napuštěné přehrady, a i přes několik dalších sesuvů byly výsledky jejich analýzy v roce 1963 vnímány jako bezproblémová. V říjnu 1963 se však opět objevily sesuvy, což vedlo k varování starosty vesnice Erto a nařízení evakuace. Inženýři na přehradě sice tvrdili, že nehrozí žádné nebezpečí, ale v noci 9. října se do přehrady zřítil obrovský pás úbočí rychlostí 110 km/h, což vyvolalo vodní tsunami. Hráz odolala nárazu, ale pětadvacet milionů krychlových metrů vody se přelilo přes korunu, zasáhlo městečko Longarone a okolní vesnice, farmy a usedlosti, přičemž přišlo o život kolem 2000 lidí.

Následně bylo provedeno vyšetřování. Několik lidí čekal trest, vedoucí projektu inženýr Mario Pancini spáchal před začátkem soudního procesu sebevraždu. Celá tragédie byla nakonec prohlášena za neočekávanou přírodní katastrofu. Italská vláda díky tomu pak mohla pozůstalým vyplatit nižší kompenzace a v některých případech se jim i kompletně vyhnout.