Český Černobyl bez radiace: Vstoupili jsme do zakázaného pásma, kde vesnice zmizely z map

Desítky obcí v Českém lese byly po roce 1948 plánovitě srovnány se zemí. Dnes tam vede turistická trasa a krajina stále vypadá jako zakázaná zóna.

Foto: Pxhere

Žádná havárie reaktoru, žádný sarkofág, žádná radiace. Přesto tu stojíte uprostřed krajiny, která vyvolává stejný pocit jako záběry z Pripjati: prázdno, ticho a příroda, která si vzala zpět všechno, co člověk postavil. Jenže tohle prázdno nevzniklo havárií. Vzniklo rozhodnutím státu. V pásu podél česko-německé hranice zmizelo z povrchu země přes šedesát obcí, ne proto, že by je zasáhla katastrofa, ale proto, že stály příliš blízko železné opony. Vydali jsme se po jejich stopách.

Jak se z pohraničí stala zakázaná zóna

Příběh začíná dvěma vlnami. První přišla v letech 1945–1946 s odsunem sudetských Němců, kteří tvořili většinu obyvatel zdejších vesnic. Domy zůstaly prázdné, ale stály. Druhá vlna přišla po únoru 1948 a byla důslednější. Už 17. 6. 1948 vydalo ministerstvo vnitra výnos zavádějící v celním pohraničním pásmu „zakázaný prostor“, s tabulkami „Vstup zakázán“ a bezpečnostním režimem, který postupně převzala pohraniční stráž.

Logika byla vojenská: vyčistit prostor u hranice, odstranit úkryty a orientační body, které by mohli využít převaděči nebo uprchlíci. Vesnice neměly jen zaniknout administrativně. Měly zmizet fyzicky. Těžká technika srovnala domy se zemí, kostely padly, střechy se propadly do sklepů. Co zůstalo, pohltil les. Na mapách se objevila bílá místa.

Co po vesnicích zůstalo v terénu

Pleš, kdysi městečko s více než třemi sty obyvateli, dvěma kostely a vlastní návsí, je dnes jedním z nejčitelnějších míst této krajiny. Kdo sem přijde pěšky ze Železné přes oboru Srdíčko a Železnou Huť, nenarazí na ruiny v romantickém smyslu slova. Narazí na vzorec.

Hřbitovní zeď, kterou po roce 1989 obnovili němečtí rodáci a dobrovolníci. Půdorys kostela sv. Jana Křtitele vyznačený v trávě. Zbytky teras, na kterých stávaly domy. Zarostlá náves, kde se dá odhadnout průběh někdejší cesty. A především plužina, historická struktura polí a mezí, která přežila demolice i čtyřicet let bez hospodaření a zůstala vepsaná do krajiny jako otisk prstů zaniklé komunity. Agentura ochrany přírody mluví o vesnicích „vymazaných z povrchu země“, ale terén ukazuje, že vymazat krajinnou paměť úplně se nepodařilo.

Nejsilnější kontrast? Jediný dům, čp. 73, přežil. Po roce 1992 byl přestavěn na restauraci, později přibyl penzion. I zaniklá obec může mít znovu minimální provoz, aniž by ztratila status historické jizvy.

Šedesát obcí, a přesto ne jedno číslo

Kolik vesnic vlastně zmizelo, záleží na tom, koho se zeptáte. Nadační fond Český les uvádí přes padesát vysídlených obcí a osad jen na Domažlicku, tachovské prameny přidávají dalších šestadvacet, AOPK pracuje s číslem „více než šedesát“. Rozdíl není chyba, jednou se počítají samostatné obce, jindy i drobné osady a samoty. Jisté je jedno: v žádném jiném koutu Česka nenajdete tak hustou koncentraci míst, která prostě přestala existovat.

Český les přitom není jediný. Na Šumavě mapuje projekt Historické album třicet zaniklých osad, v Krušných horách stojí ruiny Königsmühle, kde se do údolí nedostala těžká technika a skeletové zdi domů přežily dodnes. Právě ten kontrast ukazuje, jak důsledná byla likvidace v Českém lese: kde buldozery projet mohly, nezůstalo téměř nic nad úrovní terénu.

Kdo se vrací na místa, která neexistují

Po pádu železné opony se začali vracet potomci odsunutých obyvatel. U Pleše pomáhali odkrýt základy kostelů a obnovit hřbitov. U Lučiny, které regionální web přirovnává k „malým českým Pompejím“, se bývalí obyvatelé a jejich děti sjížděli z různých koutů Bavorska, kam je po válce rozptýlily uprchlické tábory. Jezdí dodnes, ne bydlet, ale pamatovat si.

Zároveň se o území stará stát, byť jinak, než by si někdo představoval. Celá oblast leží v CHKO Český les s platným plánem péče do roku 2026. Pleš je součástí přírodní rezervace s bezzásahovým režimem. Cílem není vesnice obnovit. Cílem je uchovat krajinu, která nese jejich otisk.

Jak se tam dostat v roce 2026

Vstup je dnes legální, bezplatný a bez propustky. Ale pravidla existují: autem jen na oficiální parkoviště (Železná, Závist), dál pěšky nebo na kole. V chráněném území platí zákaz vjezdu mimo silnice a vyhrazená místa.

Prakticky to vypadá takhle:

• Autem: parkoviště v Železné, pěšky přes oboru Srdíčko do Železné Huti a na Pleš.
• Veřejnou dopravou: od 16. května do 17. října 2026 jezdí každou sobotu turistický vlak do Bělé nad Radbuzou, kde navazuje cyklobus 649 na Železnou a Přimdu.
• Přeshraniční přechod: z Pleše vede otevřený pěší přechod do Německa, přístupný celoročně.

V terénu nehledejte domy. Hledejte vzorec: hřbitovní zeď, kamenné základy, starou cestu, plužinu čitelnou v linii stromů a mezí. To je abeceda, kterou se zaniklé vesnice zapisují do krajiny.

Ticho Českého lesa není přírodní. Je politické. A právě proto stojí za to ho slyšet.