Československé lisované sklo se stalo ceněnou součástí domácího i evropského designu

Vázy, mísy a tácy ze socialistických domácností dnes procházejí muzejními sbírkami i aukčními síněmi. Klíčem k jejich hodnotě není stáří, ale autorství.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Žardiniéra z roku 1962, lisovaná v Dubí u Teplic podle návrhu Františka Víznera, leží ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze jako doklad techniky, která desítky let platila za chudší příbuznou broušeného skla. Jenže totéž jméno, Vízner, najdete i v katalogu Corning Museum of Glass v New Yorku a v Metropolitním muzeu umění na Manhattanu. Předmět, který kdysi stál na kredenci v paneláku, se dnes čte jako autorský poválečný design. A to mění pravidla hry pro každého, kdo takový kus vlastní, hledá nebo prodává.

Od levné náhražky k exportnímu artiklu

Lisování skla je v principu jednoduché: roztavená hmota se tlakem vtlačí do kovové formy. Výsledek má silnější stěny, výrazný reliéf a optické efekty, které broušené sklo nedokáže nabídnout, ale po celé 19. století a ještě dlouho poté platilo lisované sklo za masovou, cenově dostupnou alternativu. Československé sklárny tento handicap proměnily v přednost. Návrháři jako František Pečený, Jiří Zejmon, Rudolf Jurnikl, Vladislav Urban nebo Adolf Matura začali s formou pracovat jako s designérským nástrojem, ne jako s kompromisem.

Výsledky se ukázaly na mezinárodních výstavách: milánský veletrh v roce 1960, Expo 67 v Montrealu, Expo 70 v Ósace. Československé lisované sklo tam vystupovalo vedle ateliérové tvorby jako plnohodnotná součást národní designové prezentace. Národní galerie v Praze tento příběh zpětně rámuje výstavou České sklo 1945–1980, kde poválečnou sklářskou produkci označuje za mezinárodně významný obor, nikoli za kuriozitu plánovaného hospodářství.

Druhé čtení: proč právě teď

První vlna uznání proběhla už za socialismu, prostřednictvím exportu a světových výstav. Dnešní zájem je druhé čtení téhož fenoménu, posílené třemi souběžnými proudy.

Za prvé, instituce se k lisovanému sklu vracejí systematicky. UPM věnovalo Adolfu Maturovi samostatnou výstavu (25. 9. 2025 až 25. 1. 2026), která jeho lisované soubory Praha, Perlička nebo Daisy představila jako plnohodnotný autorský design. V květnu 2026 proběhlo Mezinárodní trienále skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, největší nekomerční přehlídka současného skla a bižuterie v Česku.

Za druhé, vintage interiérový design zažívá globální boom. Podle průzkumu platformy 1stDibs z roku 2024 nakupovalo vintage nábytek a dekor z let 1920–1990 celých 81 % oslovených designérů. Zájem o skleněná vintage svítidla pro rok 2025 vykázalo 27 % respondentů. Československé lisované sklo do tohoto proudu zapadá přirozeně, má jasnou vizuální identitu, je dostupné a má příběh.

Za třetí, digitalizace sbírek umožňuje to, co dříve vyžadovalo návštěvu depozitáře. Moravská galerie v Brně eviduje online desítky Maturových děl, UPM zpřístupňuje Víznerovy položky a specializovaný web Sklo Union pracuje s kolekcí 313 váz roztříděných podle autorů i skláren. Identifikace kusu, která dříve vyžadovala specialistu, je dnes otázkou fotky a trpělivého porovnávání.

Co říká trh: stovky, tisíce, a občas nic

Romantická představa, že každá stará váza z pozůstalosti má vysokou cenu, naráží na realitu českých aukcí v letech 2025–2026. Trh rozlišuje ostře, a právě v tom je pointa.

Víznerovy čiré ručně lisované vázy se v Prague Auctions prodaly za 1 300 a 2 200 Kč. Maturův čirý tác Perlička změnil majitele na Aukru v květnu 2026 za 170 Kč. Naproti tomu Maturův figurální svícen (model č. 5159, s původní nálepkou prodejce) zůstal v březnu 2026 na Livebidu neprodaný při vyvolávací ceně 3 000 Kč. Kompletní sedmidílný nápojový soubor Praha od téhož autora nenašel v Prague Auctions kupce vůbec. Jednotlivý pohár z téže řady se na Aukru neprodal ani za 299 Kč.

Z těchto dat vyplývá několik pravidel:

• Autorství je základ. Přesně určený model s doloženým návrhářem má vyšší šanci na prodej i cenu než anonymní „retro váza“.
• Kompletnost pomáhá, ale nezaručuje odbyt. Celé sady přežily méně často, takže mají vyšší sběratelský potenciál, ovšem jen pokud je o konkrétní řadu zájem.
• Barva není automatický příplatek. V dostupných aukčních datech se nepodařilo doložit, že by barevné varianty systematicky překonávaly čiré provedení téhož modelu.
• Cenové rozpětí je široké. Od desítek korun za běžné kusy přes nižší tisíce za autorované modely. Statisícové částky se v otevřených českých aukcích 2025–2026 u lisovaného skla nedoložily.

Jak zjistit, co máte doma

Největší chybou je prodat „starou vázu“ bez pokusu o identifikaci. Postup, který funguje:

• Nečistit agresivně. Drobné oťuky a patina jsou součástí historie kusu. Původní nálepky, i poškozené, mohou být klíčovým identifikačním prvkem.
• Nafotit celek, dno, detail hran. Právě dno a okraje nesou stopy po formě, které pomáhají určit sklárnu.
• Změřit přesně. Výška a šířka na milimetry, katalogové záznamy pracují s konkrétními rozměry.
• Porovnat s databázemi. UPM sbírky online pro Víznera, Moravská galerie pro Maturu, web Sklo Union pro širší vizuální porovnání. Autorský web matura-sklo.cz pomáhá s orientací v Maturových produktových řadách.
• Oslovit odborníky až s podklady. Prague Auctions, aukce přes Livebid/Interantix nebo Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, to jsou místa, kde s československým sklem pracují profesionálně.

Víc než nostalgie

Příběh československého lisovaného skla není o tom, že všechno staré má cenu. Je o tom, že část předmětů z běžných socialistických domácností se po desetiletích čte se stejnou vážností jako jiný poválečný evropský design: skandinávský nábytek, italská svítidla, německá keramika. Rozdíl mezi „starým sklem“ a „autorským designem“ přitom často spočívá v jediném kroku: v ochotě kus identifikovat dřív, než ho člověk prodá za stokorunu nebo odnese do kontejneru.