Bitva u Mundy upevnila moc Caesara v Římě. Bez vítězství v ní by se nikdy nemohl stát mocným římským diktátorem

Julius Caesar byl člověkem, který původní Řím založený na principu republiky změnil v císařství s jedním neomezeným vládcem. Aby to zvládl, musel se vypořádat s populárním Pompeiem, kterého nakonec porazil, a po jeho smrti i další republikánské armády. Triumfálně se vrátil do Říma, ale zjistil, že vítězství není konečné. Dva Pompeiovi synové Gnaeus a Sextus, bývalý Caesarův generál Titus Labienus a další zbytky sil republikánů se spojili v Hispánii a nehodlali se myšlenky na republiku vzdát.

Území Hispánie bylo pro Řím důležité

Hispánie, tedy území dnešního Španělska a Portugalska, byla pro Římskou říši důležitá, protože se jednalo o velmi bohatou provincii. Když republikáni vyhnali většinu sil věrných Caesarovi, mohli využívat jejích zdrojů. Dezertovaly k nim dvě římské legie složené z vojáků věrných Pompeiovi a dali dohromady další síly. Když do Říma dorazily zprávy o rebelii, nezbylo Caesarovi nic jiného, než zvednout své legie a vydat se republikány potlačit.

Cesta do Hispánie mu trvala zhruba měsíc a dorazil sem v prosinci roku 46 před naším letopočtem. Ačkoli síly republikánů byly téměř dvojnásobné – 70 tisíc proti 40 tisícům – přesto se jejich vůdci střetu vyhýbali. Byli si vědomi, že římské legie tvoří velmi dobře vycvičení vojáci. Kalkulovali s tím, že dlouhodobý pobyt v Hispánii pro ně může znamenat problémy se zásobováním a chtěli síly Caesara takto oslabit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ovšem římským silám se podařilo obsadit Ateguy a republikánská armáda se začala potýkat s dezercemi. Proto se republikánští velitelé nakonec rozhodli ke střetu, dokud ještě měli početní výhodu. Zvolili si k tomu velmi výhodné postavení na pláních u Mundy, kde se armády nakonec 7. března 45 před naším letopočtem utkaly. Bitva mezi oběma armádami trvala asi 8 hodin bez toho, aniž by se štěstí přiklonilo k některé ze stran.

Caesarovo osobní velení pomohlo

Caesar se pak rozhodl osobně převzít velení na pravém křídle a vést útok. Tlak na křídlo přinutil republikány přesunout posily z druhého křídla, čímž jedno křídlo oslabili. Vzápětí na něj zaútočila Caesarova jízda. Velitel republikánské jízdy Titus Labienus manévr správně vyhodnotil a začal své jezdce přesouvat na pomoc. To si ale část pěšáků chybně vyhodnotila jako pokus o útěk a začali utíkat také, jejich linie se zhroutila, což znamenalo definitivní porážku.

V bitvě padlo asi 30 tisíc republikánských a 7 tisíc římských vojáků a skončila tak Caesarovým naprostým úspěchem. Oba Pompeiovi synové uprchli, Gnaeus byl za měsíc zabit a Sextus se uchýlil do vyhnanství a již nepředstavoval vážnější nebezpečí. Caesar se mohl triumfálně vrátit do Říma a senát mu přiznal titul doživotního diktátora. Jeho moc ale netrvala dlouho, nakonec byl 14. března 44 před naším letopočtem zavražděn.