Beach boy z Petry: Jak se z mého výletu snů málem stala lekce z naivity. Když evropské manželky zmizely, dostala jsem strach

Foto: Jordan Day Tour and More - licence CC BY-SA 4.0

„Petra v Jordánsku je jeden z nových sedmi divů světa a přísahám, že ty do skal vytesané chrámy vám vyrazí dech,“ napsala do redakce VědaŽivě čtenářka Zdeňka. A pokračovala: „Jenže to, co se tam děje holkám a ženským, co cestují na vlastní pěst, to je prostě úplně jiný level bizáru. Říká se tomu ‚Romance scam‘ a já do toho zahučela, ani jsem nevěděla jak.“

Varování, které jsem pustila jedním uchem ven

Když jsem dorazila do Vádí Músa a ubytovala se, manažer hotelu mě hned mezi dveřmi varoval: „Nevěřte beduínům dole v Petře!“ Já si jen pomyslela, že mi určitě budou chtít prodat předražený čaj nebo jízdu na oslu, a moc jsem to neřešila. Jo, kéž by šlo jen o peníze.

Druhý den ráno jsem si to štrádovala tou úchvatnou dvoukilometrovou soutěskou Sík. Skály tam hrají všemi barvami a na konci na vás vykoukne ta slavná Pokladnice (The Treasury). Sedla jsem si na kámen, kousala banán a kochala se tou nádherou, když vtom se u mě zjevil on. Pojmenovala jsem si ho „Beach boy“. Měl totiž takový ten šibalský úsměv, co mívají exotičtí kluci na pláži.

Pohled z výšky a „místní perspektiva“

Nebyl dotěrný jako ostatní prodavači – to musím říct na první dobrou. Naopak. Vyprávěl mi o beduínských rodinách, co v Petře v jeskyních žily po staletí, než je vláda v osmdesátkách přestěhovala. Znělo to hrozně zajímavě a já, naivní cestovatelka, co chce vždycky vidět „autentický život“, jsem kývla na jeho nabídku, že mě vezme na tajné stezky, kam turisté nesmí.

Foto: Pexels

Lezli jsme po horách nalevo od Pokladnice. Ten výhled seshora byl naprosto boží. Cítila jsem se jako v jiném světě, daleko od davů. Celý den jsme chodili mimo trasy, vyprávěl mi různé historky a já byla nadšená. Že se mnou flirtoval? To jsem brala s rezervou. Prostě jižanská krev, říkala jsem si.

Beduínský gril a evropské manželky

Pak mě vzal do restaurace svého strýce a celá rodina mě pozvala na večerní beduínské grilování v poušti. Přišlo mi to jako vrchol pohostinnosti. Fascinovalo mě, že spousta těchhle „Beach boyů“ měla za manželky Evropanky. Vyprávěli mi, jak cestují po Thajsku a dalších dálkách. To u lidí z chudších zemí prostě běžně neslyšíte.

Dokonce mi vyprávěli příběh o Marguerite van Geldermalsen, Novozélanďance, co si vzala beduína, žila s ním v jeskyni a napsala o tom bestseller „Married to a Bedouin“. V tu chvíli mi to všechno přišlo jako hrozná romantika. Jenže za touhle fasádou se schovává propracovaný systém, jak z osamělých turistek vytáhnout city a hlavně peníze.

Došlo mi to hned po tom, co po mně můj nový „Beach boy“ chtěl telefonní číslo. Že prý jen tak. A to už jsem zbystřila. Do Petry se už přece vracet nebudu, tak proč? A když jsem ho odmítla asi potřetí, změnil se v bestii (ženy se mezitím někam vytratily) a zbyli tam jen muži. Paráda.

Uhrála jsem to nakonec nějak do autu. Dělala jsem si legraci, že jo. A moje číslo dostal. Hned mě prozvonil, aby se ujistil, že je pravé. Pak se uklidnil, ale já měla pořád strach. A dost velký. Nedovolila jsem si ani odmítnout ubytování u jeho rodiny, i když zůstávat jsem tam rozhodně nechtěla. A že z toho nic nechce, že si tak hezky rozumíme…

No, zkrátím to. Rozuměli jsme si tak moc, že jsem se později z toho ubytování doslova vyplížila a zařídila si odvoz pryč. Takhle večer mě to tedy stálo dost peněz, ale co už. Volal mi už za půl hodiny, ale já mu to pochopitelně nezvedla. I mi něco psal. Dovolenou jsem nějak doklepala a pak si doma jako bonus nechala vyměnit telefonní číslo, byl totiž vážně neodbytný. Ale umím si představit, že spousta holek mu na takovou romantiku skočí a pak už se vezou. Takže pozor na Petru. Poklady tam najdete. Ale ne vždycky takové, jaké byste si představovaly.