Anglické prince někdo zamkl v Toweru a dějiny ztichly. Pravda se hledá dodnes

Eduard V. měl dvanáct let, jeho bratr Richard, vévoda z Yorku, devět. Když v dubnu 1483 zemřel jejich otec Eduard IV., starší z chlapců se stal králem. Korunovace se ale nikdy nekonala.

Foto: Picryl

Oba prince převzal jejich strýc Richard z Gloucesteru, umístil je do londýnského Toweru a během několika týdnů prohlásil jejich nárok na trůn za neplatný. Pak chlapci zmizeli. Italský diplomat Dominik Mancini, který byl v Londýně právě v těch měsících, později napsal, že prince vídali stále řidčeji, až se vytratili úplně, a že už tehdy se šeptalo o jejich odstranění. To je nejstarší dochovaná stopa. Všechno ostatní je pozdější vyprávění, dedukce a politika.

Právní trik, který uvolnil cestu ke koruně

Richard z Gloucesteru nepotřeboval synovce jen fyzicky odstavit, potřeboval právní rámec. Ten mu dodal parlamentní akt známý jako Titulus Regius, schválený v lednu 1484. Dokument prohlásil sňatek Eduarda IV. s Elizabeth Woodvillovou za neplatný a všechny jejich děti za nelegitimní. Koruna tak „zákonně“ přešla na Richarda III.

Matka princů Elizabeth Woodvillová se předtím uchýlila do azylu ve Westminsterském opatství i s mladším synem. Podle Westminster Abbey byla nakonec donucena chlapce vydat, aby se připojil k bratrovi v Toweru. Její pozdější zdánlivé smíření s Richardem III. historici vysvětlují spíš bezmocností než skutečným odpuštěním.

Kdo vraždil: čtyři podezřelí, žádný důkaz

Slavný scénář vraždy, dva najatí vrazi, polštáře přitisknuté na tváře spících dětí, pochází z pera Tomáše Mora. Jenže More psal svou Historii krále Richarda III. až kolem roku 1513, tedy třicet let po událostech, a v době, kdy vládli Tudorovci, kteří měli vlastní zájem na démonizaci svého předchůdce. More nebyl očitý svědek; jeho text nabízí doslovné dialogy a dramatické detaily, které nemohl znát z první ruky.

Přesto právě Morova verze formovala pozdější obraz, včetně Shakespearova Richarda III., fyzicky znetvořeného machiavellistického vraha, který vědomě odklízí každou překážku na cestě k trůnu. Historické prameny jsou střídmější.

Hlavní podezřelí podle Historic Royal Palaces:

• Richard III. – nejsilnější kombinace motivu, moci a přístupu. Ovládal Tower, zneplatnil synovcův nárok, měl přímý prospěch z jejich zmizení.
• Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu – Richardův spojenec s vlastními ambicemi. Teorie předpokládá, že jednal z vlastní iniciativy nebo „pro královu přízeň“.
• Jindřich VII. – motiv dává smysl až po roce 1485, kdy porazil Richarda u Bosworthu. Varianta vyžaduje, aby princové přežili Richardovu vládu.
• Markéta Beaufortová – lancasterská matka budoucího Jindřicha VII., síťově vlivná, ale výrazně spekulativnější kandidátka.

Podle nás nejsilnější podezření stále míří na Richarda III. Ale historická jistota a dramaticky silná tradice nejsou totéž. Žádný ze čtyř scénářů nedisponuje přímým důkazem.

Kosti pod schodištěm a urna, do které nikdo nesmí

V červenci 1674 narazili dělníci při bouracích pracích u White Tower na dřevěnou schránu se dvěma dětskými kostrami. Nález byl rychle ztotožněn s princi. Karel II. nechal ostatky přenést do mramorové urny a uložit v kapli Jindřicha VII. ve Westminster Abbey, kde leží dodnes.

V roce 1933 proběhlo forenzní ohledání: závěr zněl, že jde o dva chlapce přibližně ve věku deseti a dvanácti let. Moderní analýza DNA by mohla poskytnout přesnější odpověď; tým z University of Essex v roce 2018 zveřejnil mitochondriální linii DNA princů získanou od žijících matrilineárních potomků. Teoretický klíč k identifikaci tedy existuje.

Jenže Westminster Abbey dlouhodobě odmítá exhumaci. Veřejně citované důvody zahrnují respekt k pohřbu, obavu z precedentu pro další královské hroby a argument, že ani potvrzení identity by neodhalilo vraha. Nejasnost přitom nezačíná až u DNA; kurátor Toweru Charles Farris v roce 2024 upozornil, že samotné místo nálezu kostí je sporné. Dnešní pamětní deska ve White Tower ukazuje jednu lokaci, ale většina odborníků se kloní k prostoru vně věže, u někdejšího schodiště ke kapli sv. Jana.

Propaganda, Shakespeare a živý případ

Že osud princů nebyl ani na konci 15. století považován za uzavřený, dokládá případ Perkina Warbecka. Mladý muž se v 90. letech vydával za mladšího z bratrů, Richarda z Yorku, a získal podporu skotského krále Jakuba IV. i římskoněmeckého krále Maxmiliána I. Kdyby byla smrt princů tehdy naprosto jistá, tak rozsáhlá diplomatická hra by stěží dávala smysl.

Z nevyřešeného zmizení dvou dětí se postupně stal nástroj legitimizace moci. Tudorovci potřebovali Richarda III. jako vraha, aby jejich vlastní převzetí trůnu vypadalo jako spravedlnost. Shakespeare tuto potřebu proměnil v nesmrtelné drama. A každá další generace historiků, forenzních vědců i popularizátorů přidala vlastní vrstvu.

Kdo chce příběh vidět na vlastní oči, najde ho v Toweru v expozici Bloody Tower, která je součástí běžné návštěvnické trasy. V roce 2026 téma žije i mimo Londýn; leicesterská katedrála, kde byl v roce 2012 nalezen a v roce 2015 pohřben Richard III., pořádá každoroční Richard III. Week s přednáškami a debatami.

Urna ve Westminster Abbey zůstává zavřená. Uvnitř možná leží odpověď na půl tisíciletí starou otázku, nebo jen kosti dvou neznámých dětí, které s princi nemají nic společného. Dokud se víko nezvedne, záhada trvá.