Al Capone věřil, že ho v cele navštěvuje duch. Příčinou nebyla pověrčivost, ale bakterie, která mu rozkládala mozek

Nejmocnější gangster Ameriky strávil poslední roky života jako muž, který nedokázal správně obléknout košili. Za jeho rozpadem nestál rival ani federální agent, ale spirocheta, o které nechtěl slyšet.

Foto: Picryl

Alphonse Gabriel Capone ovládal Chicago prohibiční éry železnou rukou, sítí úplatků a ochotou k násilí, jakou město do té doby neznalo. Jenže někdy kolem roku 1920, v době svého vzestupu, se nakazil syfilidou. Za nemoc se styděl a léčbu nevyhledal. Toto rozhodnutí, nebo spíš jeho absence, ho stálo víc než kterýkoli soudní proces. Bakterie Treponema pallidum měla dvě desetiletí na to, aby pronikla do jeho nervového systému a začala rozkládat mozek zevnitř.

Legenda o Jimmym a realita halucinací

Mezi historkami o Caponem koluje jedna obzvlášť barvitá: ve své cele v Alcatrazu prý křičel na přízrak muže jménem Jimmy a prosil ho, aby odešel. Pozdější vyprávění spojují Jimmyho s jednou z obětí valentýnského masakru ze 14. února 1929, při němž bylo v chicagské garáži zastřeleno sedm mužů z okruhu rivala Bugse Morana. Capone byl s masakrem veřejně spojován, ale nikdy za něj nebyl obžalován, a přímý primární doklad, že halucinovaný „Jimmy“ byl právě touto obětí, v otevřených archivech chybí.

Co naopak doložené je: vězeňští lékaři i dozorci zaznamenali, že Capone trpěl střídáním lucidních a zmatených stavů, dezorganizovaným chováním a neschopností zpracovat i jednoduché pokyny. Podle archivních rozhovorů Národní správy parků si na konci pobytu v Alcatrazu oblékal věci i obráceně. „Duch v cele“ je tak spíš lidová zkratka pro něco mnohem prozaičtějšího a krutějšího, neurologický rozpad způsobený neléčenou infekcí.

Bakterie, která umí čekat

Treponema pallidum je spirálovitá bakterie, která po prvotní nákaze nemusí dát o sobě vědět roky, někdy i desetiletí. Podle MedlinePlus se neurosyfilida, tedy postižení mozku a nervového systému, typicky rozvíjí 10 až 20 let po infekci. Mechanismus je zákeřný: bakterie pronikne do centrální nervové soustavy, vyvolá chronický zánět a postupně ničí nervovou tkáň.

Výsledkem může být celé spektrum příznaků:

• změny osobnosti a úsudku,
• poruchy soustředění a paměti,
• zmatenost přecházející v demenci,
• halucinace, bludy a psychotické stavy,
• poruchy chůze, koordinace a zraku,
• záchvaty a inkontinence.

K vysvětlení Caponeho „ducha“ tedy není potřeba ani pověrčivost, ani výčitky svědomí. Stačí poškozený mozek, který chybně zpracovává realitu. I člověk bez špetky víry v nadpřirozeno může v pokročilé neurosyfilidě vidět a slyšet věci, které neexistují.

Časová osa rozpadu

Caponeho pád nebyl náhlý. Byl to pomalý, dobře zdokumentovaný sestup.

Syfilidu mu diagnostikovali už při lékařské prohlídce v atlantské federální věznici, kam nastoupil v roce 1932 za daňové úniky. Léčbu odmítl, tehdejší terapie salvarsanem, sloučeninou na bázi arsenu, byla bolestivá a výsledky nejisté. V roce 1934 ho převezli do Alcatrazu, cela č. 181. Tam se jeho stav začal viditelně zhoršovat.

Vězeňští lékaři zkusili zoufalý krok: malarickou terapii. Princip spočíval v tom, že uměle vyvolané horečky měly potlačit syfilidní infekci. Caponeho to málem zabilo. V únoru 1938 padla formální diagnóza: „syfilis mozku“. O necelé dva roky později, v listopadu 1939, ho propustili. Ne proto, že by si odpykal trest, ale proto, že jeho zdravotní stav byl neslučitelný s dalším věznění.

Podle FBI ho v roce 1946 lékař s psychiatrem hodnotili mentálně na úrovni dvanáctiletého dítěte. Muži, který kdysi řídil impérium generující v přepočtu stovky milionů korun ročně, zbývalo pár měsíců života.

Penicilin přišel, ale pozdě

Ironií osudu patřil Capone ve 40. letech mezi první civilisty, kteří dostali penicilin na léčbu syfilidy. Zázračný lék, který by ho v rané fázi nemoci pravděpodobně vyléčil, ale přišel příliš pozdě. Škody na mozku už byly nevratné.

Dnes CDC doporučuje léčbu neurosyfilidy nitrožilním krystalickým penicilinem G po dobu 10 až 14 dní. Infekci lze zastavit. Jenže pozdní následky, poškozená nervová tkáň, ztracené kognitivní funkce, zůstávají často trvalé. Cílem léčby v pokročilém stadiu není uzdravení, ale zastavení dalšího zhoršování. Caponeho mozek byl v roce 1946 už za tímto bodem.

Boss, který prohrál s vlastním studem

Mae Caponeová, jeho manželka, tlačila na propuštění a poté se o něj starala na rodinné usedlosti na Palm Island na Floridě. Capone tam dožíval v tichosti, daleko od chicagských ulic, které kdysi ovládal. Zemřel 25. ledna 1947 na srdeční zástavu, ve čtyřiceti osmi letech.

Největším Caponeho protivníkem se nakonec nestal Bugs Moran, Eliot Ness ani daňový úřad. Byla to spirálovitá bakterie o délce několika mikrometrů a jedno rozhodnutí z mládí: nevyhledat lékaře, protože se styděl. Duch v cele byl jen symptom. Nemoc byla skutečná.