Žádný „blázen z TikToku“, ale profík. První člověk na světě skočil z letadla bez padáku a přežil

Luke Aikins vyskočil z letadla v 7 620 metrech bez padáku, bez wingsuitu, a přistál živý. Za tím číslem nestojí štěstí, ale osmnáct tisíc předchozích seskoků a rok a půl inženýrské přípravy.

Foto: Pexels

Bylo 30. července 2016, krátce po setmění nad pouští Simi Valley v Kalifornii. Dveře Cessny se otevřely a čtyřicetiletý Aikins se pustil do volného pádu rychlostí 193 km/h. Žádný záložní plán na zádech, žádná křídla. Jen tělo, helma s GPS a kdesi dole čtverec sítě o hraně třiceti metrů. Celý přenos na stanici Fox šel s pětisekundovým zpožděním; produkce počítala s tím, že by diváci nemuseli vidět šťastný konec. Ale viděli ho. Aikins dopadl přesně do středu sítě, převalil se přes okraj a vstal. Rekord, který Guinness World Records eviduje dodnes jako „highest skydive without a parachute“, byl hotový.

Profík není nálepka, je to životopis

Aikins se narodil do rodiny, kde seskoky z letadla byly rodinný byznys. Dědeček skákal, otec skákal, on sám absolvoval první tandemový skok ve dvanácti a první sólo v šestnácti. Do roku 2016 měl za sebou přes 18 000 seskoků, z toho asi třicetkrát musel použít nouzový záložní padák, což paradoxně dokazuje, jak dobře zná hranici mezi rutinou a krizí.

Mimo vlastní skoky pracoval jako hollywoodský kaskadér, provozoval parašutistickou školu a působil v bezpečnostním a tréninkovém výboru americké asociace parašutistů USPA. Právě on pomáhal připravovat Felixe Baumgartnera na slavný stratosférický skok Red Bull Stratos v roce 2012. Když tedy Aikins řekl, že skok bez padáku je „další logický krok“, nebyla to fráze. Byl to závěr člověka, který strávil čtvrtstoletí tím, že testoval limity volného pádu, a vracel se.

Síť, která nesmí pružit

Klíčem k přežití nebyla odvaha, ale zařízení s pracovním názvem Fly Trap. Síť o rozměrech zhruba 30 × 30 metrů visela mezi čtyřmi jeřáby ve výšce asi 60 metrů nad zemí. Materiálem bylo vlákno Dyneema/Spectra, extrémně pevné, ale téměř nepružné. Trampolínový efekt by Aikinse zabil. Energii pádu proto nepohlcovala síť sama, ale čtyři vzduchové písty napojené přes lana a kladky, které prodloužily brzdnou dráhu na zhruba 36,5 metru a rozložily deceleraci na přibližně 4 G.

Zásadní byl takzvaný sweet spot, centrální čtverec o hraně 8,5 metru, kde byl systém přesně naladěný na váhu a rychlost jednoho konkrétního člověka. Trefit ho z výšky sedmi a půl kilometru vyžadovalo dvě vrstvy navádění:

• Elektronickou – GPS v helmě a zvukové signály do sluchátek, které se zrychlovaly, čím blíž byl středu cíle.
• Vizuální – světelné ukazatele kolem sítě inspirované letištním systémem PAPI: červená znamenala odchylku, bílá správnou trajektorii.

Poslední manévr byl nejkritičtější. Těsně před dopadem se Aikins otočil ze stabilní polohy břichem dolů na záda. Maximalizoval tak kontaktní plochu a nasměroval sílu do pozice, na kterou byl celý systém stavěný. Inženýr projektu John Cruikshank to po skoku shrnul bez obalu: při dopadu na břicho by se Aikins „zlomil jako taco“.

Proč padák na zádech znamenal větší riziko

Minuty před seskokem se odehrál spor, který málem celou akci zrušil. Odborová organizace Screen Actors Guild požadovala, aby měl Aikins na zádech záložní padák. Tým odmítl, a měl k tomu technický důvod. Celý dopad byl navržen na plochý kontakt zad se sítí. Padákový kontejner by přidal tvrdý výstupek přímo na páteř, změnil geometrii dopadu a zvýšil lokální zatížení v nejzranitelnějším bodě těla. Tým neměl spočítané ani natrénované chování systému s padákem na zádech. Nakonec byl požadavek těsně před skokem stažen.

Riziko nezmizelo, jen bylo přesně definované. Aikins sám uváděl, že vítr kolem 24 km/h vyvolával nervozitu a při 27–28 km/h by skok nešel. Při testech jedna 90kilogramová figurína síť prorazila, protože nastavení nebylo správně kalibrované. Smrt byla na dosah při jakékoli větší chybě v navigaci, poloze těla nebo načasování pístů.

Co znamená „první na světě“

Aikins nebyl první člověk, který přežil pád bez padáku. Guinness zvlášť eviduje Garyho Conneryho, který v roce 2012 seskočil s wingsuitem a přistál do krabic, a v úplně jiné kategorii figuruje i Vesna Vulovičová, jež v roce 1972 přežila nedobrovolný pád z deseti kilometrů. Existují i starší kousky, kdy parašutista vyskočil bez padáku a kolega mu ho ve vzduchu předal.

Aikinsův rekord je přesně vymezený: první doložený záměrný seskok z letadla z velké výšky bez padáku, bez wingsuitu, do technicky navrženého záchytného systému. Není to sportovní disciplína, kterou by šlo snadno zopakovat. Potřebovali byste srovnatelného skokana, vlastní záchytný systém, čtyři jeřáby, GPS navádění, přísné limity počasí a měsíce testování. Sám Aikins to nazval „obřím vědeckým projektem“, a přesnější popis asi neexistuje.

Odvaha tady nebyla opakem profesionality. Byla jejím produktem, výsledkem tisíců seskoků, stovek hodin výpočtů a jednoho jediného obratu na záda ve správný zlomek sekundy.