Kdysi ho měly tisíce dívek v každé školce a teď je pro rodiče symbolem ostudy. A může za to Popelka

V roce 1948 dostalo jméno Libuše 1 400 novorozených dívek. V posledním dostupném roce jich bylo třicet.

Foto: PxHere

Čísla jsou nemilosrdná a vyprávějí příběh, který nemá nic společného s úřední zábranou nebo jazykovou chybou. Libuše je dokonale platné české jméno, ministerstvo vnitra ho vede v oficiálním seznamu bez jakéhokoli omezení. Přesto ho dnes rodiče obcházejí obloukem, jako by šlo o přestupek proti dobrému vkusu. A v tom oblouku stojí, paradoxně, jedna z nejkrásnějších pohádkových hrdinek české kinematografie.

Vzestup a pád v číslech

Poválečné Československo bylo pro Libuši zlatou érou. Mezi lety 1946 a 1949 se jméno drželo kolem patnáctého místa v celostátních statistikách a ročně ho dostávalo přes tisíc dívek. Pak přišel zlom, ne filmový, ale generační. Už v roce 1957 klesla Libuše pod tisícovku, v roce 1960 na 681 a v roce 1970 na 304 novorozených nositelek.

Klíčový údaj: když 16. listopadu 1973 měly v kinech premiéru Tři oříšky pro Popelku, jméno Libuše bylo už deset let v setrvalém pádu. Rok po premiéře: 297. O dva roky později: 240. Žádný obrat, žádný boom inspirovaný Šafránkovou. Jen pokračování dlouhého sestupu.

Dnes má Libuše podle portálu KdeJsme.cz celkem 39 269 nositelek s průměrným věkem 66 let. Je to jméno babiček, ne školkaček.

Co vlastně Popelka provedla

Libuše Šafránková ve Třech oříšcích neudělala ze jména mrtvé slovo. Udělala z něj monument. Jméno napevno přikovala k jedné nezaměnitelné tváři, jedné ikonické roli, jedné generaci. Kdo řekne „Libuše“, řekne „Popelka“, a tím pádem řekne „maminka“ nebo „babička“.

Zahraniční statistiky přitom ukazují, že popkultura umí jména vytáhnout prudce nahoru. Britský Office for National Statistics zdokumentoval růst jména Elsa po Frozen a Arya po Game of Thrones; americká Social Security Administration označila Aryu za nejrychleji rostoucí dívčí jméno po roce 2012. Jenže tyto příklady mají společného jmenovatele: šlo o jména nová, bez generační zátěže. Libuše v roce 1973 už generační zátěž měla. Šafránková ji nezpůsobila, zpečetila.

Libuše není sama

Podobný osud sdílí celá skupina slovanských a staročeských jmen. Srovnání podle posledních dostupných dat agregace Babyweb/MV:

Jméno	Novorozených v posledním uzavřeném roce
Libuše	30
Ludmila	28
Růžena	15
Božena	5
Zdislava	3
Bohumila	3

Ludmila přitom byla poválečně výrazně silnější: v roce 1948 měla 2 440 novorozených nositelek, tedy o tisíc víc než Libuše. Dnes jsou si obě jména v porodnicích téměř rovny. Božena a Bohumila spadly ještě hlouběji, do zóny, kde jde spíš o statistickou kuriozitu než o živou volbu.

Existuje ale i opačný směr. Amálie, jméno s retro nádechem, ovšem bez silné asociace s jednou konkrétní tváří, zaznamenala v posledním dostupném roce 664 novorozených nositelek. Takhle vypadá úspěšný návrat: jméno, které zní starobyle, ale nepatří nikomu konkrétnímu.

Proč se Libuše nevrátí jako Amálie

Problém Libuše není v tom, že by zněla ošklivě. Foneticky je měkká, melodická, ryze česká. Problém je v kulturním zámku. Každé jméno, které se chce vrátit do módy, potřebuje prostor pro novou identitu. Amálie ho má, může být kdokoli. Libuše ne. Je Popelka. Je kněžna. Je Šafránková v bílém kožíšku na schodech Moritzburgu, kde dodnes běží zimní výstava k filmu jako živá turistická značka.

Právě toto je podle nás paradox, který činí příběh jména Libuše zajímavějším než prostý módní cyklus. Kulturně nesmrtelná, porodnicky téměř neviditelná. Jméno, které všichni znají, ale nikdo nedá dceři, ne proto, že by bylo špatné, ale proto, že je příliš obsazené.

Až jednou generace, pro kterou Tři oříšky nebudou osobní vzpomínkou, ale historickým artefaktem, začne hledat zapomenutá česká jména, možná Libuši odemkne. Zatím ale zámek drží.