Tisíce pacientů v kómatu mohou být při vědomí, zatímco je ignorujeme. Neurovědec vysvětluje, proč je důležité na tyto lidi mluvit

Carol byla sražena dvěma auty, když v červenci 2005 přecházela přes rušnou ulici. Přežila, ale utrpěla masivní poškození mozku. Zranění ji nechalo ve vegetativním stavu s velmi malou nadějí na slušné zotavení. Její život tak už nikdy nebude stejný, dvě auta a chvilka nepozornosti doslova nabouraly zbytek její existence. Jde o šokující připomínku toho, jak jsme jako lidé zranitelní a jak bleskově se může změnit trajektorie našich životů. Následky a fungováním těchto lidí v běžné společnosti se dlouhodobě zabývá neurovědec Dr. Adrian M Owen.

Naživu a mrtví zároveň

Vegetativní stav je obvykle popisován jako „bdělost bez vědomí“. Tito pacienti často otvírají oči a mají cykly spánku a bdění. Zůstávají však zcela neteční k jakékoli formě vnější stimulace nebo pobídky. V zásadě jsou tedy současně „přítomní“ i „nepřítomní“ v místě mezi životem a smrtí. Po desítky let se přitom předpokládalo, že nemají ani žádné povědomí o okolí. Nevnímají tedy, kde jsou, kdo je kolem nich a v jakých podmínkách se nachází.

Několik měsíců po své nehodě byla Carol umístěna do fMRI skeneru v nemocnici v Cambridge. Byla požádána, aby si představila, jak mává rukou ve vzduchu, jako kdyby hrála například tenis. K úžasu všech se rozsvítila ta část mozku, která má na starosti právě pohyb. Byla aktivní úplně stejně, jako se to děje u zdravých lidí, když si mají na stejném přístroji představit nějakou sérii tělesných pohybů.

Vědomí a porozumění okolí

Překvapující výsledek ukázal, že Carol rozumí řečeným instrukcím a – což překvapuje ještě víc – je schopná na ně zareagovat. Ne fyzickým způsobem, jako stisknout ruku nebo mrknout okem, ale vědomou reakcí mozku. To nade vší pochybnost potvrdilo, že tato žena není vůbec vegetativní. Je při vědomí a vnímá své okolí, přestože na něj už více jak pět měsíců nemůže jakkoli fyzicky reagovat. Snímání se stalo začátkem nové formy zacházení s pacienty.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Po několika dalších vylepšeních sledovací techniky se postup dostal ještě o krok dál. Bylo možné komunikovat s mladým mužem jménem Scott, který byl v témže stavu 12 let. Stejně jako u Carol u něho došlo ke srážce s autem a od té doby byl považován za vegetativního pacienta. Úpravou skeneru šlo u mozkové aktivity rozeznat signály pro „ano“ a „ne“. Scott tak dokázal sdělit, že ví, kde je, jak dlouho tu je a na co se rád dívá v televizi.

Kompletní změna ve vnímání postižení

Během roku 2016 bylo touto technikou oskenováno dalších více jak 1 000 pacientů po celém světě. Nezávislý výzkum pak ukázal, že 20–25 % z nich na tom bylo stejně jako Carol a Scott. Přes vnější vzhled byli při vědomí a dokázali skrze zařízení reagovat. Byli uvězněni ve svých nepohyblivých tělech, tiše poslouchali každý rozhovor u postele a každé rozhodnutí, které o nich za tu dobu bylo učiněno. A se kterým nemohli nic dělat.

Nikdo přesně neví, kolik vegetativních pacientů na světě existuje, odhaduje se však něco mezi 15 000 – 40 000. Tato čísla potvrzují, že desítky tisíc na tom mohou být jinak, než jak navenek působí. Navzdory sérii těchto ohromujících objevů podkopává celou snahu soubor regulačních nařízení. Jakmile je totiž pacient prohlášen za dlouhodobě vegetativního, upouští se od požadavku na opakované pravidelné sledování.

Dlouhodobě uskladněné „zboží“

Po mnoho let bývají pacienti s touto diagnózou tzv. uskladněni. Jde o nešťastný termín popisující často určitou formu odepsání. Krom jiného je jim tak odepřena podrobná analýza od odborníka, který dovede přesněji stanovit jejich mentální funkčnost po delší čas. Takový lékař může totiž zachytit i nenápadná znamení projevujícího se povědomí o okolí. Stále tedy nevíme, kolik takových pacientů je vědomých po celou dobu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Selhání v testech tohoto typu zbavuje tisíce pacientů po celém světě důležité výhody – být slyšeni a moci komunikovat s lékaři či příbuznými. A samozřejmě se podílet na rozhodnutích ohledně život udržující léčby, rehabilitace a dalších zásahů. Nedostatečností skenování tyto životy opouštíme. Oni sami nemohou mluvit, ale tato technologie jim dává hlas. Je načase jim poskytnout možnost, jak opět zaujmout aspoň nějaké místo ve světě živých, kam patří.

S jakou formou vegetativního stavu jste se během života setkali?

Zdroj: ScienceFocus