Za vyhynutím lidstva bude stát nejpravděpodobněji sám člověk. Pandemie je pouze začátek

Šedá pustá krajina, vepředu jeden pokroucený strom a z tmavého nebe se pomalu snáší kousky popela. Jen pár skrčených postav se belhá vstříc nejisté budoucnosti.

i Zdroj fotografie: Pxhere
                   

Pokud vám tato scéna přijde povědomá, nejste sami. Jde o velmi běžnou vizualizaci mnoha postapokalyptických snímků i her. Obvykle tyto příběhy vypráví o katastrofě, která způsobila zánik lidského druhu. Jaderné peklo, možná zásah Země asteroidem, možností je více. Následuje to, že se zbytky lidstva snaží přežít ve velmi nehostinném prostředí a v nějaké podobě obnovit ztracenou nebo rozbitou civilizaci. S větším, nebo menším úspěchem.

Mnohotvárná nejistá budoucnost

Filmy tohoto typu rozhodně přitahují pozornost veřejnosti. Jenže co kdyby lidské vyhynutí bylo mnohem méně scénářem a více rýsující se realitou? Zní to jako senzace, jenže už dnes mnoho vědeckých týmů kolem světa odhaduje, která z možností našeho zániku je nejpravděpodobnější. A samozřejmě se také snaží najít způsoby, jak každému z těchto scénářů zabránit. Což z jejich snažení dělá velmi komplikovaný úkol.

iZdroj fotografie: Pixabay

Náš druh může vyhladit široké spektrum faktorů včetně jejich kombinace. Od mimozemské invaze po meteorit. Mezi teoriemi pak vyvstává centrální otázka, a to míra reálné rizikovosti konkrétních forem. Badatelé jim říkají „existenční hrozby“ a následující výběr poskytuje několik takových příkladů. Jde o možnosti, které by nás mohly prakticky vyhubit, a u nichž je zároveň reálné, že k nim v bližší či vzdálenější budoucnosti opravdu dojde.

Vyhlídka na jadernou válku

Jak vysvětluje Luke Kemp z univerzity v Cambridge, existenciální hrozba se liší od toho, co považujeme za „běžnou“ hrozbu nebo hazard. Typicky je hrozba složená z rizika, zranitelnosti a vystavení. Například u srážky s asteroidem je rizikem asteroid, zranitelností je naše neschopnost ho zastavit. A jsme mu vystavení, protože Zemi asteroidy běžně zasahují. Hrozba jaderné války roste s výrobou obohaceného uranu a politickým napětím mezi státy.

iZdroj fotografie: Pxhere

Pokud jde o existenciální riziko, není příliš obtížné určit, jak velkou část populace by nukleární bouře vymazala. Nejde ani tak o samotné výbuchy, ale o jadernou zimu, která by následovala po jejich sérii. Došlo by k ochlazení kvůli nedostatku slunečního svitu, a tudíž omezené produkci jídla. Tyto dopady by trvaly velmi dlouho a byly by velmi hluboké. Mohlo by dojít k vyhlazení většiny lidstva, ale nebylo by to samotnou příčinou našeho vyhynutí coby druhu.

Pandemie a zneužití technologií

Dalším scénářem, který nenechává badatele v klidu, je zneužití technologií, hlavně biotechnologie. Nejpřímějším způsobem je pak masové šíření patogenů, obzvlášť těch uměle vytvořených. Ty jsou totiž potenciálně mnohem nebezpečnější než cokoli, co vznikne v přírodě. Přírodní choroby jsou samozřejmě smrtící, ale nemají v základu přímý záměr zabíjet lidi. Úmyslné vytvoření takové nákazy je proto reálným scénářem.

iZdroj fotografie: Pxhere

Navzdory této možnosti – a hlavně ve spojení s dnešní striktní situací – je reálná šance vypuknutí tohoto scénáře poměrně malá. Vědecký a technický pokrok už nejspíš dovoluje něco takového provést, současně s tím ale rostou nástroje pro potlačení takové hrozby. Stejné technické prostředky a postupy totiž používají obě potenciální strany barikády. To poskytuje určitou útěchu a naději, možný rozsah takového kroku – skrze jedince či skupinu – ale cvičí vědce v neustálé pozornosti.

Lidstvo je samo sobě největší hrozbou

Veškeré scénáře vedoucí k naší zkáze mají jeden společný bod – tím jsme my sami. Sabin Roman zkoumá na modelech zákonitosti společenské evoluce a následného pádu, k čemuž poskytuje historie dostatek příkladů. Podle jeho závěrů vede lidská touha po stálém růstu k vykořisťování, destrukci planety a válkám. Ironií je, že tento postup jen zvětšuje některé z hrozeb, jakým dnes čelíme, stejně jako míru našeho ohrožení.

iZdroj fotografie: Pxhere

Klademe příliš velký důraz na ekonomický růst, měli bychom se podle něj zaměřit na optimalizaci něčeho jiného. Pokud chceme zmírnit budoucí hrozby, vnější faktory ovlivníme jen velmi málo, ty mimo naši planetu pak vůbec. Naším cílem by proto měla být společenská změna, protože tu vytváříme všichni. „Když se mě lidi zeptají, co dnes nejvíc ohrožuje lidstvo, mám tendenci odpovědět, že mizerná mezinárodní spolupráce,“ podotýká Roman.

Myslíte si také, že lidstvo je svým největším nepřítelem?

Zdroj: LiveScience

Diskuze Vstoupit do diskuze
120 lidí právě čte
Zobrazit další články