V prosinci 1963 dostali dva chlapci nápad na školní vědecký projekt. Zkusí být prostě co nejdéle vzhůru. Díky tomu bylo jasně patrné, co nastává uvnitř obou unavených mozků.
Na konci roku 1963 hráli v rádiu Beach Boys, hlásila se válka ve Vietnamu, střední školy měly vánoční prázdniny. A dva teenageři plánovali experiment, který měl přitáhnout pozornost celého národa. Skončil 8. ledna 1964, kdy 17letý Randy Gardner dokázal bdít po 11 dnů a 25 minut. S nápadem přišel Bruce McAllister a prohlásil, že myšlenka pocházela z jednoduché potřeby vymyšlení školního vědeckého projektu.
Nejdříve nadpřirozeno, pak dopady na mozek
Spolu s kreativitou v tom hrála roli i pubertální nafoukanost. Oba kamarádi totiž chtěli překonat rekord DJ z Honolulu, který dokázal nespat po 260 hodin, tedy skoro 11 dní. „První verze byla zkoumat efekty bdění na paranormální schopnosti,“ vysvětlil McAlliester. „Jenže nebyl žádný způsob, jak to provést. Takže jsme se rozhodli pro efekty spánkové deprivace na kognitivní schopnosti a výkonnost na basketbalovém hřišti. Prostě cokoli se objeví.“
Hodili si korunou a vyšlo to na Randyho. Vyplula však nedbalost v tom, jak budou jeho postup monitorovat. „Byli jsme blbci, mladí blbci,“ uvádí, „a já s ním zůstal vzhůru, abych ho hlídal. A po třech probdělých nocích jsem se probudil naproti zdi, na kterou jsem psal poznámky.“ Oba si uvědomili, že potřebují někoho třetího, takže oslovili dalšího kamaráda, Joe Marciana. Krátce poté se přidal i spánkový expert William Dement ze Stanfordu.
Obavy z následků a hodně sportování
„V té době jsem byla asi jediný vědec na světě, který se spánkem vážně zabýval,“ říká Dement. „Randyho rodiče se báli následků a zranění. Otázka, zda je takto možné i zemřít, byla totiž stále nezodpovězená.“ Existovaly pokusy na zvířatech, která zemřela po 15 dnech bdění, nicméně příčinou byl spíš stres nebo chemické reakce. Po pár dnech byl Randy pozitivní a nevypadal nějak zvlášť ovlivněný. Testy však odhalily překvapivé věci.
„Fyzicky byl velmi fit, takže jsme se rozhodli pro basketball nebo bowling. Jakmile by zavřel oči, ihned usne.“ V noci bylo těžké udržet se vzhůru, protože nebylo moc co dělat. O případ se začala zajímat média a po nějakou dobu to bylo 3. nejčastější téma ve všech novinách. Tedy po atentátu na Kennedyho a návštěvě Beatles. Bylo to však označeno jako žert, podobně jako vycpaná telefonní budka nebo spolknutí zlaté rybičky.
Výsledky, které překvapily a dávaly smysl
Nakonec byl po 264 hodinách bdění rekord pokořen. Místo zachumlání se do postele byl ale Randy odvezen do nemocnice na pozorování, hlavně mozkových vln. „Spal 14 hodin, což nebylo překvapení. Vzbudil se, protože potřeboval na záchod. Podíl jeho REM fáze vystřelil během této noci prudce nahoru. Další noc poklesl a postupně se vrátil do normálu. Pak už normálně vstal a šel zpátky do školy. Bylo to neuvěřitelné,“ dodává Dement.
Výsledky byly odeslány na rozbor do Arizony. Podle McAllistera ukázaly, že „jeho mozek si podřimoval po celou tu dobu. Některé části spaly, zatímco jiné byly vzhůru.“ V kontextu lidské evoluce to dává smysl, protože nebyl prvním člověkem, který musel bdít delší dobu. „A je to také důvod, proč se nestalo nic horšího.“ Hodně lidí se snažilo Gardnera překonat, ale kvůli potenciálním zdravotním rizikům byly takové experimenty zastaveny.
Jak se u vás projevuje spánkový deficit?
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 9053
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 12130
