Dívka z krabice. Zotročenou dívku našli jen náhodou, ve 12 letech měřila 60 centimetrů. Její příběh dodnes děsí, lékaři si s ní neví rady a nikdy nepovede normální život.
Příběh jako z hororu se odehrál v Kirovské oblasti na východě Ruska. Matka zde 12 let věznila svou dceru v malé bedně. Dívka z krabice nikdy neměla dovoleno sama odejít, ven se dostala, jen když jí to matka povolila. Nikdo netušil, že dívka existuje. Svět se o její existenci dozvěděl až po náhlé smrti její matky.
Dívka z krabice konečně na svobodě
Vše začalo dnem, kdy se její matka neobjevila v práci. Živila se jako dojička krav, podobně jako většina žen ve vesnici. První den její absence nikoho nepřekvapila, občasná absence u ní nebyla nijak neobvyklá. Když se však neobjevila ani druhý den, kolegyně po ní začaly pátrat. Nalezly ji u ní doma bez jediné známky života.
Příčina smrti není známá a v tu chvíli ani nepředstavovala hlavní předmět zájmu. Kromě mrtvé byla totiž v domě objevena neznámá holčička ve věku zhruba 12 let, s vyděšeným zvířecím pohledem a zdeformovanými končetinami. Dívka z krabice se poprvé setkala s lidmi z „velkého zlého světa“.
Zakrslý vývoj končetin
Nález neznámé dívky byl pro celou vesnici šok. Do té doby nikdo netušil, že zemřelá měla dítě, které tak důkladně skrývala před světem. Lze se jen domnívat, jaké pohnutky ji k utajení dcery vedly. Pravděpodobně se bála odsouzení od vesničanů. Žena proto porodila doma bez asistence lékařů a dítě ani nenahlásila žádným úřadům. Dívka z krabice de facto neexistovala.
Místo do kolébky ji její matka uložila do dřevěné bedny, ve které žila následujících 12 let. Ze stísněného prostoru ji matka pouštěla jen velmi výjimečně. Dívce tak nebyl umožněn normální vývoj, což bylo nejvíce patrné u jejích nohou, které neměly možnost normálně vyrůst. Dívka tak ve 12 letech měřila pouhých 60 centimetrů.
Pomalé začlenění do společnosti
Dívka z krabice byla poslána do speciální internátní školy. Celoživotní izolace zapříčinila, že měla problém začlenit se do klasické společnosti. Dívka neměla ani klasické stravovací nebo hygienické návyky. Zakrslé nohy ji navíc neumožňovaly volný pohyb a samostatnost. Ze začátku se proto všech stranila.
Neměla jméno, neuměla mluvit, pouze sprostě nadávat. Zaměstnanci internátu jí začali říkat Mášo a postupně se dokázala do místní společnosti začlenit. Dnes jí je 45 let a na své dětství v krabici si téměř nepamatuje. Její mozek veškeré nepříjemné vzpomínky vytěsnil, což je běžný ochranný mechanismus při traumatických zážitcích.