Vědci jsou o něco blíže k pochopení déjà vu. Přisuzují ho prostorové podobnosti

Podivný pocit známosti, toho, že už jste někoho potkali nebo podobnou situaci zažili. Fenomén zvaný déjà vu fascinuje filozofy, neurology i autory už dlouhou dobu.

i Zdroj fotografie: Depositphotos
                   

Někdy po roce 1800 se začala objevovat spousta teorií o tom, jak vlastně déjà vu funguje a co ho způsobuje. Ve francouzštině tento termín znamená „něco, co už jsme viděli“. Podle lidí jev nejspíš vycházel z mentální dysfunkce nebo nějakého typu mozkového problému. Nebo šlo o dočasné „škytnutí“ a zaseknutí jinak normálně operujícího mozku. Jenže celé téma se až do poměrně nedávné doby nedostalo vůbec do povědomí vědeckého zájmu.

Od paranormálního zájmu k vědeckému bádání

Počátkem tohoto tisíciletí se badatel Alan Brown rozhodl dát dohromady přehled všech vědců, kteří do té doby o déjà vu něco napsali. Většina z toho měla paranormální příchuť a týkala se minulých životů nebo psychických schopností. Našel ovšem i práce, které sledovaly zkušenosti normálních lidí, kteří tento stav zažili. Na základě toho byl Dr. Brown schopen sesbírat některé základní skutečnosti pojící se s tímto jevem, například jeho četnost.

iZdroj fotografie: Pixabay

Určil kupříkladu, že alespoň jednou zažily déjà vu dvě třetiny lidí. Nejčastějším spouštěčem bylo pak místo, případně scéna. Hned na třetím místě byla konverzace. Na základě narážek ve staletí starých lékařských spisech došel k možnému spojení. Konkrétně mezi prožitky déjà vu a některými typy mozkové aktivity během různých záchvatů. Jeho bádání ovšem přeneslo tento fenomén do oblasti skutečné vědecké pozornosti.

Laboratorní testování staré hypotézy

Na základě jeho bádání se tak další týmy rozhodly pro pokusy, které měly zjistit konkrétní mechanismy funkce déjà vu. Byla tak prověřena skoro sto let stará hypotéza. Ta navrhovala, že déjà vu se odehrává při prostorové podobnosti mezi momentální scénou a nevybavenou scénou z naší minulosti. Psychologové to nazývají hypotézou gestaltové podobnosti. Představte si například, že procházíte nemocnicí a jdete za nemocným kamarádem.

iZdroj fotografie: Pixabay

Ačkoli jste v této nemocnici nikdy nebyli, máte neodbytný pocit, že ano. Podprahovou příčinou zkušenosti je pak rozložení scény, včetně umístění nábytku nebo dalších objektů. Ty mají velmi podobný tvar tomu, co jste zažili někdy v minulosti. Pracovní stoly, věci na pultech, způsob spojení chodeb a místností. Platí to hlavně pro nemocnice nebo úřední budovy, které jsou budovány podle stejných vzorců. Úplně stejný případ jsou školy.

Nejen prostorová podobnost

A pokud se vám nevybaví přímo předchozí situace, zůstane vám minimálně velmi silný pocit déjà vu, tedy podobnosti s předchozím zážitkem. Během pokusů použil tým vědců virtuální realitu a umisťoval lidi do různých scén. Díky tomu se dalo s prostředím bez problémů a omezení manipulovat. Některá rozestavení sdílela prvky, jiná byla zase velmi odlišná. Jak bylo předpovězeno, déjà vu se více vyskytovalo při prostorové podobnosti scény.

Tento výzkum naznačuje, že spojujícím faktorem pro déjà vu je opravdu především prostorová podobnost. Mozku se jen nepodaří vytáhnout z paměti kompletní předchozí zážitek. Neznamená to ovšem, že jde jen o prostor. I hodně dalších faktorů má vliv na to, jak nám určité prostředí přijde povědomé. Největším fixátorem vzpomínek jsou totiž vůně. Proto nám třeba bábovka připomene dětství strávené u prarodičů na venkově.

Kdy jste tento stav zažili naposledy a jaký to byl pocit?

Zdroj: JSTOR
Diskuze Vstoupit do diskuze
146 lidí právě čte
Zobrazit další články