Místo zubní pasty drcený porcelán a do podpaží citron. Jak se lidé udržovali v čistotě, když neexistovaly hygienické prostředky?

V dnešní době panuje názor, že lidé za starých časů museli páchnout a pohybovat se běžně ve špinavých hadrech, o spodním prádle ani nemluvě. Pravdou ovšem je, že každý se o sebe vždy snažil nějak starat, a to včetně hygieny. V minulých dobách byly takové aktivity ovšem mnohem složitější. Hodně toho, co dnes bereme jako naprostou samozřejmost, si mohlo dovolit pouze „horních 10 000“, zbytek si musel nějak poradit.

Omývání vlastního těla

Ani v těch nejtemnějších dobách se lidé hygieně zcela nevyhýbali. Kromě chudých byli obvykle nejšpinavější ti, kteří se nedostali k palivovému dříví. Buď bylo drahé, nebo se nedalo získat bez zvláštního povolení. To mrtvé nasbírané většinou vystačilo jen na vaření. V zimě se tudíž chudáci koupat nemohli, protože nešlo ohřát dost vody. V létě však nebyl žádný problém koupat se v řekách, jezerech či rybnících. Stačil i lesní potok.

iZdroj fotografie: Pxhere

Špinavější než chudí byli během zimy jen různí asketové. Ti se nemyli ani nepřevlékali, protože se skrze deprivaci a vlastní utrpení toužili dostat do ráje. Doživotní muka měla totiž odstranit hříchy a sloužit jako dobré skutky. Našlo se i několik nevěstek, které vodu nenáviděly natolik, že velmi ochotně skládaly podobné asketické sliby.

Praní prádla a problém dechu

Časté praní prádla bylo až do druhé poloviny 20. století prakticky nemožné. Pro čistotu a svěžest se tak sahalo k různým trikům, hlavně pravidelnému větrání. Manžety a límce se staly samostatnou součástí, daly se pak snadno strhnout a opět přišít, šlo je prát samostatně. Boty byly čištěny zevnitř, dovnitř se dával sušený čaj, máta, meduňka, šalvěj a další bylinky. Ženy měly vždy dlouhé vlasy, jejich mytí a sušení bylo náročné a také nebezpečné.

iZdroj fotografie: Pxhere

U lidí každé éry panovaly obavy o vlastní dech. Různé formy čištění zubů tedy existovaly už odpradávna. Rozcuchané vláknité větvičky, párátka nebo žvýkací pryskyřice, tohle všechno přišlo k užitku. Pro svěží dech si lidé také vyplachovali ústa odvary, žvýkali vonné rostliny nebo cucali osvěžující pastilky. Zuby se bělily drceným dřevěný uhlím, někdy i drceným porcelánem. Ano, zbavili se plaku, většinou ale poškodili dásně i zubní sklovinu.

Věčný problém potu

Ačkoli pot může někoho lákat, pocení samotné je příjemné málokomu. V první řadě se na člověka lepí oblečení a časté převlékání nebylo dříve tak jednoduché. Podpaží, prostor pod prsy nebo plosky nohou se natíraly octem, kyselinou boritou nebo citronovou šťávou. Takový formalín pak způsoboval ztrátu schopnosti pocení na konkrétním místě. Jenže tělo se potit potřebuje a kapky se pak objevovaly tam, kde by je nikdo nečekal.

Kvůli pocení dávaly nejbohatší vrstvy přednost šatům z tenkého lnu, který dobře saje vlhkost. Obecný zápach člověka závisel většinou na tom, kolikrát si mohl dovolit vyměnit spodní prádlo. Po staletí ovšem horní vrstvy nechápaly souvislost mezi tělesným zápachem a hygienou. Mnoho z nich tudíž upřímně věřilo, že rolníci, chudí lidé a obecně spodina páchnou přirozeně. V 19. století byli dokonce dělníci bráni jako samostatná rasa.

Jaké nejstarší hygienické pomůcky si vybavíte?

Zdroj: ScienceDirect