Jak bychom mohli ochránit naši planetu před asteroidy aneb Jsme schopni zabránit této formě armageddonu?

Celý svět si také vybavil nedávné velmi těsné průlety asteroidů kolem Země. Jsme vůbec schopni proti nim něco udělat? Je v lidských silách vytvořit reálnou ochranu, pokud by naší planetě hrozila srážka s opravdu velkým vesmírným tělesem? Prostor kolem nás totiž není prázdný. Astronomové objevili už na 100 milionů malých těles a odhadovaný počet planetek s „ráží“ více než 20 metrů dosahuje objemu 600 milionů.

Obrovské množství potenciálních rizik

Každý takový „kousek“ dovede způsobit větší zkázu než čeljabinská „skořápka“, která odpovídala při explozi „jen“ 400 kilotunám TNT. Překvapením by se mohla vyhnout služba řízení vesmíru, o jejímž vzniku se vedou debaty už od 90. let. Nicméně zatím existuje jen jedna z důležitých složek tohoto systému. Moderní teleskopy nám nabízí jistotu, že o tělesech s průměrem větším než 150 metrů budeme vědět dostatečně včas.

To však technicky nestačí, potřebujeme totiž zvýšit možné rozlišení, abychom dokázali sledovat i mnohem menší objekty. Hlavním rizikem jsou totiž ony malé „granáty“, které vybuchují v atmosféře asi jednou za 10 let. Zadruhé, pozemní a orbitální observatoře nejsou samy o sobě příliš užitečné, i když automaticky sledují pohybující se zdroje světla a tepla. Výpočetní centra si totiž neumí poradit s příchozí lavinou dat.

Potřeba vyššího výpočtu a matematiky

I v obecné rovině tak lze přesné oběžné dráhy spočítat u méně jak jedné setiny z takto zachycených těles. A není bohužel moc důvodů doufat, že tento problém vyřeší jednoduchý pokrok v elektronice. V oblasti astronomie totiž roste počet nutných výpočtů mnohem rychleji, než celkový výkon výpočetní techniky. Zásahy asteroidů také komplikuje jejich složitá topografie a rychlá rotace. Algoritmy na tyto chaotické změny nestíhají reagovat.

iZdroj fotografie: Depositphotos

K vytvoření skutečně funkční protiasteroidní obrany tak budeme potřebovat zcela pokročilejší matematiku. Za posledních 200 let učinily všechny vědecké obory fantastické skoky dopředu, ovšem až na matematiku. Ta zůstala z valné části na úrovni 19. století a již nevyhovuje potřebám přírodních disciplín. I problém gravitační interakce tří těles je s výjimkou opravdu specifických situací možné řešit jen velmi přibližně. Je zkrátka nad naše síly.

Otázka trajektorie a naší reakce

V případě malých těles je tedy možné jejich budoucí trajektorii pouze odhadovat. Vesmírná tělesa se tu a tam ve vesmíru „ztratí“ a nakonec vůbec nedorazí tam, kde jsme je čekali. Stejně tak jsou nestabilní dráhy asteroidů a mohou se nečekaně změnit. Například Tautatis, protáhlý asteroid složený nejspíš ze dvou volně spojených těles. Má délku 2,5 kilometru a vzhledem k současné rezonanci se Zemí i Jupiterem se chová zcela nepředvídatelně.

iZdroj fotografie: Depositphotos

I když je ohrožující těleso odhaleno včas, podle dosavadních výpočtů lze hovořit pouze o různé pravděpodobnosti srážky, což rozhodně nestačí. I při zpřesnění všech těchto metod a pokroku v propočtech se nabízí otázka, co vlastně dělat při vysokém riziku srážky. V zásadě existují dva modely uvedené filmy Meteor a Armageddon. V prvním byl asteroid zasažen salvou balistických raket, v druhém působil výsadek přímo na letícím tělese.

Konvenční zbraně k ničemu

Přistání takové výpravy na asteroidu je úkol srovnatelný s úspěšnou výpravou na Mars. Ve skutečnosti totiž není vůbec jednoduché provést hladké přistání na vesmírném tělese. Loď se sapéry se musí pohybovat stejnou rychlostí vůči Zemi i vůči asteroidu, což může dosáhnout až 72 km/s. I pro moderní lodě je to stále příliš. Asteroid navíc nepůjde zasáhnout běžnými balistickými raketami, které jsou určeny k ničení stacionárních cílů na povrchu Země.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Dokonce i speciální antirakety jsou dimenzovány pouze na zachycení velmi pomalu letících cílů, tedy s rychlostí nejvýše 6,5–8 km/s. Na asteroid nestačí ani záření a elektromagnetické pulzy, protože rázová vlna se ve vesmíru nešíří. Rozdělit nebo odklonit takovou kamennou horu lze tudíž pouze přímým zásahem, a to není triviální úkol. Stávající výbušniny nejsou nastaveny na výbuch při srážce s cílem při tak gigantické rychlosti.

Nutný pokrok i v destrukční technice

Rakety budou muset učinit obrovský technický skok dopředu. Ovšem samotná detekce několik dní či dokonce měsíců před srážkou je docela řešitelným úkolem. Kromě výše zmíněné služby budou potřeba základny záchytných lodí, a to na strategických bodech jaderných velmocí. Budou muset umět dosáhnout druhé vesmírné rychlosti a být také neustále připraveny ke startu. Mohou existovat i „měkké“ metody takové obrany.

Je například možné využít Yarkovského efekt. Jde o postupné zrychlování malých těles v důsledku zpětného vyzařování tepla přijatého ze Slunce. Pokud se podél dráhy asteroidu rozpráší oblak bílého barviva, zvýší se odrazivost povrchu asteroidu. Následně dojde ke změně jeho oběžné dráhy. Do té doby, než se změní (respektive pokročí) uvedené složky a potřebné nástroje, jsme do značné míry vydáni okolnímu vesmíru na milost a nemilost.

Na jaký největší meteorit jste v životě narazili?

Zdroj: ScienceDirect