Naše oči jsou nejaktivnějším svalem těla a přesto nás dokáží pěkně tahat za nos. Nikdy ovšem není pozdě na nácvik postřehu a hledání detailu, proto následující obrázky.
Následující obrázky ukazují zvířata, z nichž některá se liší. Zvířecí říše je vůbec zásobárnou fascinujících skutečností. Například takoví bobři a jejich stavba hrází. Díla těchto divokých stavitelů mohou dosahovat obrovských rozměrů. Největší hrát našli vědci dokonce na satelitech a to v roce 2007 – byly v Albertě v národním parku Buffalo a na šířku měla 850 metrů. Nejspíš na ní pracovaly celé generace bobrů už od 70. let. A to zdaleka není všechno.
Nejen za rozbřesku
Kohoutí kokrhání máme tradičně spojené s rozbřeskem, v čemž nás utvrzují i pohádky a další příběhy. Jenže tenhle zvuk bez problémů vyloudí kdykoli během dne. Někteří jedinci s klikem kokrhají po celý den, zatímco další jsou potichu i tehdy, když by kokrhat měli. Opravdu to není nic jiného než projev jejich osobnosti a svítání nebo soumrak s tím nemají moc co dělat. Pár zemí dokonce pořádá soutěže v kokrhání. Teď ale najděte tři, kteří nemají hřebínek.
Tyto soutěže kohoutů jsou velmi tradiční například v Belgii nebo Německu. Zvířata soutěží v několika disciplínách, například počtu kokrhání za určitý čas nebo nejdelším nepřerušeném zakokrhání. V Portugalsku je zase kohout symbolem štěstí. Zachránil totiž život poutníkovi, který byl v Barceloně křivě obviněn ze zločinu. Poutník tvrdil, že jeho nevinu dokáže pečený kohout na stole. Všichni se smáli, jenže kohout náhle vstal, zakokrhal a poutník byl ušetřen.
Smraďoši a stavitelé
Skunci jsou díky uvolňování zápachu vděčnou rekvizitou komiksů a animovaných příběhů. Slavné studio Hanna-Barbera na nich až do svého zániku v roce 2001 postavilo velmi úspěšnou sérii animovaných sitkomů. Zapáchající tekutinu stříkají žlázami na zadku a je to jejich hlavní forma obrany. Zbavit se tohoto zápachu dá málo způsoby, jedním z nich je rajský protlak, který je schopen tuto „vůni“ pohltit. Teď ale najděte dva skunky s dvojitým bílým pruhem.
Začali jsme u hrází a u předchozích generací bobrů. Právě předci bobrů byli zatraceně velcí – měli na délku 2,5 metru a vážili víc jak 90 kilogramů. Castoroidi byli poloobojživelní a žili v Době ledové. I když se dnešním bobrům hodně podobali, postrádali ikonický plochý ocas. Od svých předků mají mnoho funkcí, které jím ulehčují život ve vodě, jako například uzavíratelné uši i nosní dírky. To doplňují průhledné oční membrány. Do třetice najděte bobra s malými zuby.
Kočky a psi jsou běžní mazlíčci, máte doma něco nezvyklejšího?