Obléhání hradů ve středověku byl celkem oříšek. Překvapivě byla uvnitř často větší muka než venku

O některých metodách středověkého obléhání měst nebo dobývání hradů jste nejspíše slyšeli už na základní škole v dějepisu. Problém je, že běžné prameny mohou být trochu zavádějící. Kolikrát i trochu víc. Čím víc se pak noříte do skutečně zevrubných historických rozborů, zjišťujete, že vlastně nic nevíte. Pak například zjistíte, že olej byl poměrně vzácný, kopání se vyplatilo a že vyhladovět obyvatele konkrétního místa mohlo být docela běžné řešení.

Populární, ale vzácný olej

Kbelíky s vroucím olejem vypadají nepochybně velmi efektivně ve filmové produkci, reálná válečná vřava je ale využívala jen velmi zřídka. Obránci hradu mohli použít žhavý písek, vroucí vodu nebo pálené vápno. Obecně byla oblíbená hlavně vroucí voda, protože lidi opařila a případné ohně uhasila. Útočníci nemuseli nutně šplhat po hradbách, kolikrát bylo jednodušší se dostat pod ně, tedy podkopat se. Bonusem mohl být kolaps části hradeb.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Ve válce se obě strany snaží dosáhnout co největšího efektu s minimální námahou. Takže pokud byla obrana hradu skutečně dobrá, cílili útočníci na zásobování. Nebylo vzácností, když pak lidé uvnitř snědli koně, psy i kočky, a nakonec hrad opustili úplně. Na druhou stranu údržba obléhající armády byla velmi finančně náročná a její pobyt na místě znamenal vysávání všech možných zdrojů. Farmáři tak byli často donuceni prodávat svoje plodiny značně pod cenou.

Nejdelší obléhání

Nejdelší zaznamenané obléhání ve středověké Anglii se týkalo hradu Kenilworth v roce 1266. Hrad měl velmi dobrou obranu a obléhání trvalo 172 dní, tedy skoro půl roku. Když se posádka vzdala, měla jídlo už jen na dva dny. Klasickým atributem takového obléhání jsou také katapulty a trebuchety, které ostřelují hradby. Šlo ale spíš o psychologický efekt, protože hradby byly stavěny tak, aby těmto útokům odolaly.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Některé hrady pak měly i vlastní zařízení tohoto druhu, takže mohly „vracet“ munici zpátky tam, odkud přišla. Obdobnou pomůckou byly obléhací věže, které poskytovaly lučištníkům výhodnou pozici. Když dorazila věž ke hradbám, posádka rovnou přeskočila k nepříteli. Takovou dřevěnou věž ovšem nebylo těžké zapálit a obránci se o to samozřejmě snažili, ještě než se dostala dost blízko. Napadají vás další zajímavosti k tématu obléhání?

Zdroj: EnglishHeritage