Mrtvé kozy na Portoriku měly tři bodné rány a ani kapku krve. Zvíře, které je zabilo, odhalila až analýza DNA z texaských mršin
Na Portoriku hynula zvířata s ranami na krku a dobové zprávy psaly o vysáté krvi. Stopu k pachateli nakonec přinesly až texaské mršiny a rozbor DNA.
Obsah článku
Březen 1995, Orocovis, hornatý střed Portorika. Chovatelé ráno nacházejí mrtvá zvířata s neobvyklými ranami na krku a nohách. V srpnu se vlna přesouvá do Canóvanas, kde podle místních zpráv padne zhruba sto padesát kusů dobytka a těla mají být údajně bez krve. Ostrov dostává nové monstrum a jméno, které obletí svět: chupacabra, doslova „sající kozy“. O deset let později se v Texasu objeví něco, co portorickým farmářům chybělo. Hmatatelná těla. A s nimi i odpověď laboratoře.
Rány na krku a pověst o vysáté krvi: jak se zrodil portorický upír
Strach chovatelů měl reálný základ. Zvířata skutečně umírala a ztráta stáda znamenala pro rodiny na venkově citelnou škodu. Policejní vyšetřovatelé přičítali část úhynů toulavým psům. Veterinární oddělení portorického ministerstva zemědělství mluvilo o traumatech, kousnutích a infekcích. Tak všední vysvětlení ovšem nestačila na příběh, který se šířil po titulních stranách.
Zprávy o „vykrvených“ tělech mají přitom prozaický výklad. Po smrti krev klesá do spodních partií těla a sráží se, takže zvíře může laikovi připadat prázdné. Podle Benjamina Radforda profesionální pitvy údajných obětí chupacabry krev v těle obvykle našly. Psi a kojoti navíc útočí na hrdlo. Špičáky zanechají několik vpichů a predátor často odběhne, aniž by kořist sežral. Z takové stopy vznikne v ústním podání snadno „tři přesné bodné rány“.
Portoriko už podobnou paniku jednou zažilo. Od 25. února 1975 psal deník El Vocero o mrtvých zvířatech z okolí městečka Moca, prý rovněž bez krve, a brzy se ujalo označení „Vampír z Mocy“. Radford upozorňuje, že tehdejší popisy i pojmenování se od pozdější chupacabry lišily. Půda byla ovšem připravená.
Samotné jméno nese ještě starší omyl. Lelkům se v angličtině říká „kozosajové“, protože se kdysi věřilo, že pijí kozám mléko. Ve skutečnosti u stád jen chytali hmyz.
Svědkyně z Canóvanas a nestvůra, která vyskočila z kinosálu
Tvář dala legendě Madelyne Tolentinová. Podle rozhovoru z března 1996 spatřila ve druhém srpnovém týdnu roku 1995, kolem čtvrté odpoledne, za oknem matčina domu ve čtvrti Campo Rico bytost vysokou zhruba 120 centimetrů. Pohybovala se po dvou, měla dlouhé prsty a oči bez bělma, skákala jako klokan a na zádech jí trčely ostny, které připomínaly peří.
Klíčová pasáž zazněla ve stejném rozhovoru. Tolentinová sama zmínila sci-fi horor Mutant (v originále Species), který tehdy běžel v kinech, a řekla, že filmová bytost vypadala jako chupacabra, včetně ostnů na zádech. Radford z toho po pětileté rešerši, která knižně vyšla v roce 2011, vyvodil, že vizuální podobu legendy mohl výrazně formovat právě Hollywood.
Od té chvíle se popisy rozrůstaly. Odborný článek guatemalské univerzity Universidad del Valle shrnuje popisy od šedozeleného humanoida přes okřídlené klokany až po tvory podobné gorilám. Postupně se přidal čtvernohý jedinec s rysy kojota a ten nakonec ovládl celé severoamerické vyprávění.
Texaský pachatel: DNA kojota a kůže rozežraná roztoči
Po roce 2000 se chupacabra přestěhovala na sever a změnila postavu. Z dvounohého mimozemšťana se stalo vyzáblé zvíře bez chlupů, s šedou kůží a vyčnívajícími zuby. Texas přitom přinesl něco zásadního: mršiny. Nálezy z let 2004, 2007 a 2009 skončily v laboratořích a výsledky mluvily jednoznačně. Šlo o nemocné kojoty, psy nebo jejich křížence.
Nejznámější případ se odehrál v roce 2007 v Cueru, kde chovatelka Phylis Canionová přišla o desítky slepic. Vzorek z podivného tvora prozkoumal biolog Mike Forstner z Texas State University. Sekvence DNA se podle něj prakticky shodovala s kojotí. Žádný nový druh, žádný mutant.
Proč tedy těla vypadala tak cize? Odpověď přináší zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei), případně trudník psí (Demodex canis). Roztoči se zavrtávají do kůže nebo osídlují chlupové váčky, vyvolávají úporné svědění, záněty a druhotné infekce. Podle materiálu Texas A&M AgriLife Extension těžce postižené zvíře přijde téměř o všechnu srst, zhubne a pokryje se šupinami i krustami. Na hřbetě často zůstane pruh zbytkových chlupů. Pro vyděšeného pozorovatele jsou to ony ostny.
Parazitolog Barry O’Connor z Michiganské univerzity pro National Geographic vysvětlil i druhou polovinu záhady. Oslabený kojot nestačí na rychlou a ostražitou divokou kořist, a tak zamíří tam, kde je potrava po ruce, do ohrad a kurníků. Podle nás proto měla legenda vždy dva viníky. Jedním je skutečný predátor, který se vplíží mezi zvířata. Druhým drobný roztoč, jenž z obyčejné šelmy udělá tvora, ve kterém laik pozná nestvůru.
Prašivá liška za humny: česká obdoba texaské chupacabry
Kojota v české krajině nepotkáte, mechanismus však funguje i tady. Státní veterinární správa popisuje u lišek svrab, při kterém řídne srst a organismus slábne. Zubožená liška s holými boky a šedivou kůží působí podobně nepatřičně jako texaští „upíři“.
Jak běžná nákaza je, dokládá studie Jiřího Preislera v časopise Lynx. Mezi lety 1981 a 1996 se v Česku vyšetřilo 43 355 volně žijících lišek a sarkoptový svrab se potvrdil u 741 z nich. Nakažených přibývalo hlavně na podzim.
Pro člověka představuje zvířecí zákožka menší hrozbu, než by se mohlo zdát. Státní zdravotní ústav uvádí, že zvířecí varianty roztoče na lidské kůži přežijí, trvale se však neusadí ani nerozmnoží. Při těsném kontaktu dokážou kůži pořádně podráždit. Větší riziko hrozí psům a kočkám.
Kdo narazí na šelmu bez srsti, udělá nejlépe, když se jí vyhne:
- nepřibližovat se a zvířete se nedotýkat,
- psa držet na vodítku a děti u sebe,
- při přiblížení šelmy hlučet a pomalu ustoupit,
- nález nahlásit myslivcům, obci nebo policii.
Chovatelé drůbeže a drobného zvířectva mohou útokům předejít jednoduchými opatřeními: na noc zavírat zvířata do pevných kotců, neponechávat venku krmivo ani odpadky a u ohrožených výběhů zvážit elektrický ohradník. Americké zemědělské úřady doporučují oplocení kombinovat s hlídáním a pasteveckými psy, protože samotný plot často nestačí.