Želvu Harrietu přivezl Darwin v roce 1835, uhynula až nedávno. Pomalý metabolismus plazů odkládá stárnutí buněk o celá desetiletí
Když se Harrieta vylíhla, Darwin ještě studoval v Cambridgi. Galapážská obří želva uhynula 23. června 2006 ve věku přibližně 176 let.
Obsah článku
Ráno 23. června 2006 oznámil veterinář John Hangar z Australia Zoo v queenslandském Beerwahu, že Harrieta v noci podlehla krátké nemoci. Selhalo jí srdce. Zpráva rychle obletěla svět, protože odcházelo zvíře zapsané v Guinnessově knize rekordů a podle tradice zoo také tvor, kterého jako malé mládě sebral na Galapágách Charles Darwin. Australská stanice ABC jí ten den připsala 176 let. Letos v červnu uplyne od jejího skonu dvacet let, což je v měřítku jejího života pouhý zlomek. Želva, která se narodila v době, kdy lidé cestovali na plachetnicích a psali husím brkem, se dožila éry mobilních telefonů a e-mailů. Podle nás jde o jeden z nejsilnějších dokladů toho, jak odlišně dokážou stárnout různá těla. Proč to u želv funguje, osvětluje moderní biologie lépe, než by čekala Darwinova generace.
Od Darwinovy výpravy do Queenslandu: životopis želvy, která přečkala dvě století
Oficiální verzi příběhu udržuje Australia Zoo. Darwin podle ní získal Harrietu na Galapágách v roce 1835, během slavné zastávky lodi Beagle. Mládě tehdy mělo velikost talíře a odhadem pět let, vylíhnout se tedy mělo kolem roku 1830. Beagle zakotvil v Anglii o rok později. Po krátkém pobytu na Britských ostrovech převzal želvu Darwinův přítel John Wickham, důstojník Beaglu, a roku 1842 s ní doplul do Brisbane.
Následovalo období, které by vydalo na několik lidských biografií. Přes sto let obývala Harrieta botanickou zahradu v Brisbane, kde ji návštěvníci znali jako Harryho. Pohlaví se totiž u obřích želv na první pohled určuje obtížně a omyl vydržel desítky let. Později se přestěhovala do rezervace Fleay’s Fauna Sanctuary a v roce 1987 zamířila do zařízení, z něhož se stala Australia Zoo. Tam strávila poslední dvě dekády, včetně oslavy 175. narozenin v roce 2005.
Její věk podpírá několik vrstev svědectví. Časopis Scientific American popsal rekonstrukci herpetologa Scotta Thomsona, podle níž záznamy o želvách v brisbaneské zahradě sahají nejméně do roku 1870. Pozdější dopis spojoval tamní zvířata právě s kapitánem Wickhamem. Australia Zoo navíc nechalo provést testy DNA a dohledávalo archivní dokumenty.
Za svůj život Harrieta „zažila“ celé panování královny Viktorie. Když Darwin v roce 1859 vydal knihu O vzniku druhů, byla už dospívající. První světová válka ji zastihla ve věku zhruba 84 let, druhá ve zhruba 110 letech. Objev struktury DNA v roce 1953 přišel, když jí bylo kolem 123 let, a nástup internetu sledovala jako zhruba stošedesátiletá.
Proč želví tělo stárne pomaleji než lidské
Populární vysvětlení zní jednoduše: plazi mají líný metabolismus, buňky se tolik neopotřebují, a tak žijí déle. Jako dílčí vysvětlení to dává smysl. Současný výzkum však skládá pestřejší mozaiku.
Klíčovou práci zveřejnil v roce 2022 prestižní časopis Science. Tým Rity da Silvy prozkoumal data o 52 druzích želv chovaných v zoologických zahradách a akváriích. U zhruba 75 % druhů zjistil pomalou, nebo dokonce zanedbatelnou senescenci, tedy biologické stárnutí. Asi 80 % druhů stárlo pomaleji než současní lidé. Zanedbatelná senescence znamená, že pravděpodobnost úmrtí s přibývajícími roky prakticky neroste. Želva ve stém roce tak může čelit podobnému riziku jako ve čtyřicátém. Celou studii v Science si můžete přečíst online.
Souběžná studie Reinkeho a kolegů srovnávala studenokrevné obratlovce ve volné přírodě. Zjistila, že plazi a obojživelníci drží 26 z 30 známých rekordů obratlovců, kteří se dožívají přes sto let. Výrazně lépe si přitom vedly druhy s fyzickou ochranou, jako je krunýř. Logika je prostá: zvíře, které predátor nedokáže snadno ulovit, má evoluční důvod investovat do dlouhodobé údržby těla.
Samotná rychlost látkové přeměny přitom nestačí. Analýza více než 4 100 druhů suchozemských obratlovců z roku 2020 nenašla oporu pro teorii, že délku života určuje hlavně tempo metabolismu. Želví dlouhověkost tedy vyrůstá z kombinace několika faktorů: pomalého stárnutí, mohutného těla, pancíře a nízkého vnějšího rizika úmrtí. U Harriety k tomu přistoupil další faktor: stabilní péče v zajetí bez hladu, sucha a predátorů. Autoři studie v Science upozorňují, že některé druhy dokážou v kontrolovaných podmínkách účinky stárnutí dále oslabit.
Pro lidi z toho zatím žádný recept neplyne. Prodlužování lidského života za poslední století stálo hlavně na omezení předčasných úmrtí, samotné tempo stárnutí se příliš nezměnilo. Dá se čekat, že želvy, velryby a dlouhověcí žraloci zůstanou cennými modely pro výzkum oprav DNA a odolnosti vůči nádorům.
Harrieta v žebříčku dlouhověkosti: kde ji předběhl žralok i mlž
V době úhynu byla Harrieta prezentována jako nejstarší žijící zvíře v zajetí. V širším srovnání s ostatními organismy stojí vysoko, ale nikoli na samém vrcholu.
| Organismus | Doložená nebo typická délka života |
|---|---|
| Andulka | 6 až 10 let, výjimečně 18 |
| Slon asijský | medián samic 47 let |
| Ara zelenokřídlý | v zajetí průměr 50 let, maximum 63 |
| Želva sloní santacruzská | přes 150 let |
| Harrieta | přibližně 175 až 176 let |
| Jonathan, seychelská obří želva | 194 let (údaj Guinnessovy knihy z roku 2026) |
| Velryba grónská | přes 200 let |
| Žralok grónský | největší jedinec 392 ± 120 let |
| Arktika islandská (mlž) | rekordní exemplář 507 let |
| Borovice osinatá Metuzalém | 4 857 let (2025) |
Za každým údajem stojí jiná metoda. Stáří žraloka grónského určili vědci v roce 2016 radiokarbonovým datováním očních čoček, odtud široké rozpětí odhadu. Věk mlže určili vědci z Bangorské univerzity přesněji, protože schránky těchto mlžů přirůstají ročními vrstvami podobně jako letokruhy. Věk Jonathana z ostrova Svatá Helena se odvozuje z toho, že tam v roce 1882 dorazil už jako dospělý. Jeho rekord ukazuje, že příběh obřích želv po Harrietě pokračuje.
Borovice z kalifornských White Mountains patří do zcela jiné ligy. Rostliny rostou modulárně a jejich pletiva se obnovují velmi pomalu, takže srovnání se zvířaty pokulhává. Mezi suchozemskými obratlovci ale Harrieta patří k absolutní elitě.
Česká příroda nabízí dlouhověkost v nenápadnější podobě. Roháč obecný se jako larva vyvíjí ve dřevě až pět let, dospělý brouk pak žije jen několik týdnů.
Želva na celý život, a možná i na ten příští: co hrozí českým chovatelům
Obří želvy uvidíte i v Česku. Pražská zoo chová samce želvy sloní santacruzské Eberharda, který přicestoval z Lipska v roce 1996 a váží 225 až 240 kilogramů. Zahrada u tohoto druhu uvádí dožití přes 150 let. Ošetřovatelé, kteří se o něj starají dnes, se konce jeho života pravděpodobně nedožijí.
Podobné dilema řeší i majitelé menších želv. Zoo Jihlava u želvy zelenavé balkánské uvádí dožití v lidské péči 80 až 100 let. Kdo si takové zvíře pořídí ve třiceti, měl by počítat s tím, že ho jednou zdědí děti nebo vnoučata. Podle nás patří plán nástupnictví ke koupi želvy stejně samozřejmě jako terárium.
K tomu se přidává byrokracie:
- U některých suchozemských želv vyžaduje Česká inspekce životního prostředí doklady CITES a registrační listy.
- Žádost o registraci vybraného exempláře je nutné podat do 30 dnů od nabytí.
- Želva nádherná figuruje na unijním seznamu invazních druhů. Nesmí se prodávat, množit ani vypouštět; stávající chovatel si ji smí ponechat do konce jejího života, pokud zabrání úniku i rozmnožování.
Bez dokladů hrozí pokuta a při předávání zvířete dědicům pak komplikace.
Harrieta přečkala Darwinovu generaci, viktoriánskou Anglii i celé australské dvacáté století a odešla teprve ve chvíli, kdy o ní svět mohl číst na internetu. Nezávislá rekonstrukce ve Scientific American přitom upozornila, že DNA i stavba těla ji spojují s ostrovem Santa Cruz, který Darwin nenavštívil. Spojení s ním tak stojí na silném, ale nepřímém řetězci důkazů, například na předpokladu, že ji lidé předtím přenesli na Floreanu. Za nejstarší zvíře byla označována v rámci chovu v zajetí, ne v absolutním srovnání se žralokem grónským či arktikou islandskou. Zemřela v Australia Zoo v Beerwahu na Sunshine Coast, zatímco s Brisbane je spojen její dřívější, více než stoletý pobyt v tamní botanické zahradě.