Lišejník je pizza: houba tvoří těsto, řasa všechny přísady. V Itálii teď našli nový druh, jehož řasový partner nebyl dosud popsán
Na kůře starých dubů u Milána rostl modrozelený lišejník, kterého nikdo nepopsal. Čeští botanici pomohli odhalit, že nová je i jeho řasa.
Obsah článku
12. května 2022 stál italský lichenolog Gabriele Gheza v lese Boschi della Fagiana u Magenty v Lombardii. Údolí řeky Ticino, 110 metrů nad mořem, souřadnice 45°26′07″ severní šířky a 8°49′05″ východní délky. Na kmeni starého dubu zimního si všiml namodralého zrnitého povlaku. Nenápadný sběr se o tři roky později změnil v oficiální popis nového druhu Leprocaulon inexpectatum, česky prachotřenka nečekaná. Jiří Malíček z Botanického ústavu AV ČR přirovnává lišejník k pizze: houba tvoří těsto, řasa dodává obložení. U tohoto nálezu se ukázalo, že vědě dosud unikalo obojí.
Houbové těsto a řasová obloha: z čeho se skládá lišejník
Lišejník představuje soužití dvou partnerů. Houba, odborně mykobiont, buduje stélku, tedy tělo s pevnou stavbou a chráněným vnitřním prostředím. Fotosyntetický partner, řasa nebo sinice, vyrábí ze světla organické látky a krmí celé společenství. Výsledný organismus se chová jinak, než by se chovala houba či řasa samy o sobě.
V Itálii čekalo na badatele dvojí překvapení. Řasa ukrytá ve stélce patří do rodu Symbiochloris, jenže její genetický podpis neodpovídal žádnému formálně pojmenovanému druhu. Tým ji prověřil pomocí tří úseků DNA (ITS, 18S rDNA a chloroplastového genu rbcL) a pro řasu dokonce navrhl nový specifický primer. Výsledkem je samostatná linie, která zatím čeká na vlastní jméno.
Podle nás právě tady leží hodnota objevu. Prachový povlak na borce, který by laik přešel bez povšimnutí, se po rozebrání v laboratoři ukázal jako složitá biologická skládačka. Bez sekvenování by ji nikdo spolehlivě nerozluštil.
Obálka do Průhonic a DNA, která rozhodla
Česká stopa začíná obyčejnou poštou. Malíčkovi dorazila obálka se vzorkem, který na první pohled připomínal desítky dalších druhů. Zaujala ho modravá barva, a tak z materiálu získal DNA. Ta ukázala na rod Leprocaulon. Na rozboru fotobionta se podílela jeho kolegyně Lucie Vančurová, podle níž se řasy v lišejnících dnes určují především genetickou cestou, protože jednotlivé druhy si bývají k nerozeznání podobné.
Odborný popis vyšel online 25. února 2025 v časopise The Lichenologist (ročník 57, číslo 1, leden 2025). Pod článkem jsou podepsáni Gheza, Malíček, Vančurová, Doris Feiertag, Juri Nascimbene a Helmut Mayrhofer. Druh dostal v databázi MycoBank číslo MB 856053. Akademie věd ČR objev představila veřejnosti tiskovou zprávou 2. dubna 2025.
Do té doby evidovali odborníci v Evropě tři prachotřenky. Nováček se od nich liší barvou, stanovištěm i genetikou:
| Druh | Barva stélky | Typický podklad | Poznámka |
|---|---|---|---|
| L. inexpectatum | modrošedá až modrozelená | kůra stromů | granule 45 až 70 μm |
| L. calcicola | odlišná od nového druhu | hlavně skály | hrubší granule 60 až 120 μm, ITS se liší asi v 80 pozicích |
| L. nicholsiae | žlutozelená | skály i kůra | hlášena i z Česka |
| L. quisquiliare | odlišná od nového druhu | ekologicky odlišný | v Evropě známá dlouho |
Modrozelený povlak v nejlidnatějším koutě Evropy
Nové druhy si většina lidí spojuje s amazonským pralesem nebo hlubokomořským dnem. Prachotřenka se ovšem skrývala v Pádské nížině, jedné z nejhustěji zalidněných, nejprůmyslovějších a nejznečištěnějších oblastí kontinentu. Odtud také druhové jméno: inexpectatum znamená „nečekaný“. Autoři jím narážejí na nepravděpodobnost takového nálezu v krajině silně přetvořené člověkem.
Lišejník přitom nijak nešetří místem. Vytváří rozlehlé povlaky, na sledovaných stromech vždy na jižní straně kmenů, a šplhá od paty stromu do výšky několika metrů, výjimečně až kolem deseti. Jen v údolí Ticina ho badatelé napočítali zhruba na padesáti stromech na ploše asi 30 hektarů. Daří se mu na hrubé, mírně kyselé borce dubů, kaštanovníku setého a akátu.
Proč ho tedy nikdo dřív nepopsal? Stélka bez plodnic se v terénu snadno splete s hojným druhem Lepraria incana, který na dubech také vytváří šedomodré povlaky. Spolehlivé určení vyžaduje UV lampu nebo tenkovrstvou chromatografii, jež odhalí kyselinu usnovou a zeorin. Autoři sami označují tyto sterilní korovité lišejníky za mimořádně obtížnou skupinu.
Dnes italská databáze ITALIC uvádí výskyt v Lombardii, Piemontu a Toskánsku. Další nálezy přibyly z údolí Sesie, z údolí Val Camonica i z kaštanových sadů. Zelené ostrovy podél řek fungují jako rezervoár rozmanitosti uprostřed polí a továren.
Španělský dvojník a souboj o prvenství
Příběh má i diplomatickou zápletku. Podle Malíčka poslali španělští kolegové fotografie podobně vyhlížejícího lišejníku, pro který si vybrali stejné jméno. Platným autorem druhu se stává ten, kdo popis zveřejní jako první, takže týmy stály před volbou mezi spoluprací a soupeřením. Zvolily spojení sil. Genetická analýza ale později ukázala, že španělský materiál patří k příbuznému, avšak odlišnému organismu, a cesty se rozešly.
Rozmanitost tohoto světa zůstává z velké části nezmapovaná. Přehled v časopise Journal of Phycology počítá zhruba 50 000 popsaných řas a 17 000 lišejníků. Královské botanické zahrady v Kew odhadují celkový počet hub na 2 až 3 miliony, přičemž 92 až 95 % z nich vědci dosud nezdokumentovali.
Může prachotřenka nečekaná růst i v Česku?
Z českého území ji zatím nikdo nedoložil. Příbuzná L. nicholsiae tu ovšem roste na vulkanických skalách i dubové kůře, takže pátrání po namodralých povlacích na starých dubech nemusí vyjít naprázdno. Kdo narazí na podezřelý nález, měl by ho nejprve vyfotit zblízka i s celým stanovištěm a zapsat lokalitu, podklad, datum a nadmořskou výšku. Vzorek bez těchto údajů pro vědu prakticky ztrácí cenu. Před případným odběrem, zvlášť v chráněném území, se vyplatí ozvat odborníkům z projektu Atlas českých lišejníků.