Kamenná slunce u Hnojnic nebyla popsána nikde jinde na světě. Vznik vysvětluje smršťování tufu kolem chladných úlomků v sopouchu
Kousek od silnice z Hnojnic do Koštic stojí dvanáctimetrová stěna. V ní sopečná exploze před zhruba 20 miliony let vykreslila kamenná slunce široká téměř metr.
Obsah článku
Mělké údolí Hnojnického potoka v Českém středohoří na první pohled ničím neupoutá. Pole, keře, travnatá stráň a v ní zářez starého lomu. Na jeho světlé šedohnědé stěně ale vystupují oranžově hnědé kotouče, z nichž se do okolní horniny rozbíhají tenké paprsky prasklin. Každý útvar vypadá, jako by ho někdo nakreslil dětskou rukou: kolečko a kolem něj čárky. Ve skutečnosti jde o zkamenělý záznam okamžiku, kdy se pod dnešními Hnojnicemi otevřela sopka a do žhavé suti vmetla studené kusy okolních hornin. Stát místo chrání už od roku 1953. Přesto ho dodnes zná jen hrstka lidí, a právě v tom spočívá jeho kouzlo. Geologický děj tu nikdo nezakryl turnikety ani vyhlídkovou plošinou, takže ho návštěvník může rozluštit sám, přímo před skalou.
Kamenná slunce zblízka: oranžová jádra a paprsky prasklin
Pojmenování vychází přímo z toho, co oko vidí. Střed každého „slunce“ tvoří tmavší, oranžově hnědé jádro z vypálených jílovců či slínovců. Kolem něj se ve světlé vulkanické brekcii rozbíhají radiální pukliny. Podle geologické fotodokumentace na webu geologie-astronomie.cz měří samotná jádra zhruba 3 až 30 centimetrů. Celé útvary i s paprsky mají od několika centimetrů po téměř metr v průměru.
Stěna, ve které slunce sedí, dosahuje výšky kolem 12 metrů. Vznikla těžbou v bývalém zemníku, a tak lidská činnost nechtěně odhalila řez, který by jinak zůstal pohřbený pod zemí. Agentura ochrany přírody a krajiny jako předmět ochrany v databázi AOPK ČR uvádí stroze: „unikátní geologický jev, doklad sopečné činnosti“. Úřední jazyk tu výjimečně sedí přesně.
Národní přírodní památka zabírá pouhých 0,4231 hektaru, tedy plochu menší než fotbalové hřiště. Ochranné pásmo kolem ní měří 2,5955 hektaru. Poprvé ji vyhlásili 13. října 1953, do kategorie národní přírodní památky přešla 13. srpna 1992 vyhláškou č. 395/1992 Sb. Objev úkazu připisují regionální a turistické zdroje geologovi Miroslavu Malkovskému, který lom prozkoumal na počátku 50. let. Bibliografie navíc eviduje jeho článek o kamenných sluncích, jenž vyšel v časopise Lidé a země roku 1967.
Jak sopka bez lávy vykreslila slunce do kamene
Hnojnická sopka žádný lávový proud nevylila. Šlo o takzvanou magmatofreatickou explozi: stoupající magma narazilo na podzemní vodu, ta se okamžitě přeměnila v páru a celé podloží vybuchlo. Vzniklo hluboké, trychtýřovité hrdlo, kterému geologové říkají diatréma a laicky se mu dá říkat sopouch. Na povrchu po něm zůstal kráter typu maar, obklopený valem vyvrženého materiálu.
Exploze vytrhla z hloubky kusy starších, svrchnokřídových usazených hornin, hlavně jílovců a slínovců. Tyto úlomky, odborně xenolity, se smíchaly se žhavým sopečným materiálem a dopadly zpět do valu i do hrdla. Klíčový rozdíl spočíval v teplotě. Cizí kameny nepocházely z magmatu, a proto byly výrazně chladnější než brekcie, která je obalila.
Každý takový úlomek pak fungoval jako malé chladicí centrum. Okolní tuf a brekcie v jeho blízkosti chladly rychleji a nerovnoměrně, smršťovaly se a praskaly. Kontrakční pukliny se přirozeně rozbíhaly od středu ven. Jílovité jádro zároveň v žáru zčervenalo a vypálilo se podobně jako cihla. Výsledkem byl obrazec, který po milionech let a po zásahu lomařů připomíná slunce.
Stáří děje odhaduje geologická literatura na přibližně 20 milionů let, tedy do neogénu, mladší části třetihor. Plán péče přesný letopočet neuvádí a pracuje obecněji s explozivní sopečnou činností.
Sloupy z Panské skály proti sluncím z Hnojnic
Většina Čechů si sopečnou minulost země spojí s pravidelnými čedičovými sloupy. Nejznámější ukázkou je Panská skála u Kamenického Šenova, kterou AOPK popisuje jako typickou ukázku sloupcovitého rozpadu čediče. Tam chladlo souvislé lávové těleso a při tuhnutí se rozpraskalo do mnohobokých hranolů, podobně jako vysychající bahno na dně kaluže.
Hnojnice nabízejí opačný princip. Místo jednolité lávy tu chladla rozdrobená sopečná suť a praskliny se nerozvíjely v pravidelné mřížce. Řídily se jednotlivými studenými úlomky, kolem nichž vytvořily hvězdicovité vzorce. Sloupcovitou odlučnost lze najít na mnoha místech Evropy. Takto výrazné radiální obrazce v brekcii s xenolity patří k mimořádně vzácným úkazům.
Proč se nevytvořily i jinde, kde sopky vybuchovaly? Podle nás nestačí jediná podmínka, muselo se jich potkat víc najednou: explozivní maarová erupce, vhodné jílovité úlomky v podloží, velký teplotní rozdíl, zachování profilu po miliony let a nakonec šťastné odkrytí lomem. Kdyby kterýkoli článek řetězu chyběl, slunce by buď nevznikla, nebo by o nich nikdo nevěděl.
Cesta k lomu: kde odbočit a kde nechat auto
Hnojnice patří k obci Libčeves v okrese Louny. Lokalita leží zhruba kilometr jihovýchodně od vesnice, na souřadnicích 50,43396° s. š., 13,886117° v. d. Podle našeho výpočtu z těchto souřadnic je to vzdušnou čarou asi 4 kilometry od Libčevsi, 11,6 kilometru od Libochovic a 19,5 kilometru od Mostu. Po silnici vychází cesta pochopitelně delší, z Libochovic počítá město s 13 kilometry.
Z Hnojnic se pokračuje po silnici č. 249 směrem na Koštice. Přibližně kilometr za obcí odbočuje vlevo nenápadná travnatá cesta, která mezi keři překonává potůček a končí u lomu. Žádná turistická značka k místu nevede. Úsek od silnice je krátký, avšak neupravený, takže ho zvládnou rodiny se staršími dětmi, kdežto s kočárkem, na vozíku nebo s omezenou pohyblivostí bude terén obtížný.
Vyhrazené parkoviště tu chybí. Auto nechte stát tak, aby neblokovalo polní cestu ani vjezdy na pozemky a nezajíždělo do chráněného území či jeho ochranného pásma. Kdo si nebude jistý, udělá nejlépe, když zaparkuje v Hnojnicích a zbytek ujde pěšky.
Lom je volně přístupný po celý rok. Za nejvhodnější období považujeme jaro a podzim: ve stepním údolí tehdy tolik nepraží slunce a měkčí světlo lépe vykreslí kontrast oranžových jader se světlou horninou. Kdo dorazí mezi květnem a červnem, uvidí na stráni kvést ohroženou bělozářku liliovitou; len rakouský tu barví trávníky od května až do září.
Památka, která trpí rukama návštěvníků
Volný přístup s sebou nese odpovědnost. Plán péče o NPP Kamenná slunce, platný od roku 2026 do roku 2040, jmenuje jako hlavní dlouhodobou hrozbu vyrýpávání středů slunečních obrazců. Lidé si odnášejí oranžová jádra prakticky celou dobu od vyhlášení ochrany v roce 1953. Každý takový „suvenýr“ znamená nevratně zničenou ukázku, která se už nikdy neobnoví.
Ochranáři si proto stanovili konkrétní cíle: pod stěnou smí ležet nejvýš půl metru opadané horniny, nejméně 90 procent profilu má zůstat bez vegetace a stěna nesmí nést stopy lidského poškození. Zarůstání totiž škodí: kořeny urychlují erozi a vylamují z profilu celé kusy. Eroze přitom hraje dvojí roli: část stěny odlamuje, zároveň však obnažuje nové vrstvy řezu.
Plošnou regulaci návštěvnosti plán nenavrhuje, protože území nadměrnou zátěží netrpí. Spoléhá spíš na častější strážní službu a osvětovou tabuli. Lokalita má navíc i biologickou hodnotu: v intenzivně obdělávané krajině tvoří ostrůvek suchých teplomilných trávníků s chráněnými rostlinami, lišejníky, hmyzem i plazy. Do budoucna se zvažuje rozšíření památky o sousední vršek se stejnou geologií, jednání ale zatím brzdí nesouhlas vlastníka.
Výlet se dá snadno protáhnout. Nedaleko se zvedá čedičový Oblík, národní přírodní rezervace s nadmořskou výškou od 355 do 509 metrů, nad krajinou dolního Poohří dominuje zřícenina Házmburku a o kus dál na severovýchod se Labe zařezává do kaňonu Porta Bohemica.