Nejedna dcera faraona měla ramena přetížená jako lučištnice. Kost reaguje na zátěž zesilováním úponů, a ty po 4 000 letech stále mluví

Čtyři dcery faraona Amenemhata II. nesou na kostech stopy zátěže, kterou zanechává opakované napínání tětivy. Přes sto let přitom ležely v muzeu neprozkoumané.

Zdroj fotografie: PxHere

Káhira, rok 2020. Při kurátorském projektu v Egyptském muzeu otevírají badatelé krabice s ostatky, které Francouz Jacques de Morgan vykopal v Dáhšúru už v letech 1894 až 1895. V jedné z nich chybí popisek. V dalších leží pozůstatky princezen Ity, Chenmet a Itaweret, dcer Amenemhata II., panovníka 12. dynastie, který vládl v 19. století před naším letopočtem. Anonymní kostru vědci opatrně připisují čtvrté sestře, Sathathormeryt. Kosti všech čtyř žen vypovídají o rukou zvyklých na námahu. Na klíčních kostech, lopatkách, pažních i loketních kostech se rýsují mohutné svalové úpony, které autoři spojují s dlouholetým natahováním luku a pevným sevřením zbraní. Princezny, jež egyptologie dlouho vnímala hlavně jako ozdobu dynastie, se tak objevují v nečekané roli: jako ženy trénované v náročné práci se zbraněmi.

Princezny z Dáhšúru: čtyři sestry a jedna žena bez jmenovky

Studii zveřejnil 17. července 2026 časopis Frontiers in Environmental Archaeology a podepsal ji tým Zeinab Hasheshové, Ahmeda Gabra a Roxie Walkerové. Text je volně dostupný v plném znění na webu Frontiers. Badatelé v něm prověřili šest jedinců: pět žen a krále Hora. Pátou ženou je princezna Noub-Hotep, uložená k odpočinku po Horově boku v pyramidovém komplexu Amenemhata III.

Jde tedy o sestry Itu, Chenmet a Itaweret a s velkou pravděpodobností i o Sathathormeryt, kterou studie eviduje jako „jedince 408, pravděpodobně Sathathormeryt“. K nim se přidává Noub-Hotep z o něco mladší generace.

Po čtyřech tisíciletích se přirozeně nabízí otázka, kolik z těch těl vůbec zbylo. Měkké tkáně se rozpadly, lebky princezen chybějí. Přesto je materiál nečekaně výmluvný:

Jedinec	Dochovaná část kostry
Ita	57,8 %
Noub-Hotep	48,3 %
Itaweret	40 %
Chenmet	38,3 %
Hor	30,6 %
pravděpodobně Sathathormeryt	21,7 %

Povrch kostí autoři hodnotí jako uspokojivě zachovalý. To stačilo na osteologické měření, rentgen i chemické rozbory pryskyřičných zbytků.

Co prozradily lopatky a klíční kosti: tětiva se zapsala do těla

Klíčem k celé interpretaci jsou svalové úpony, odborně entezy. Jde o místa, kde se šlacha nebo vaz upínají ke kosti. Kost je živá tkáň, která na dlouhodobou námahu odpovídá: tam, kde sval roky táhne stále stejným směrem, se povrch zdrsní, zesílí, vytvoří hřebínek. Tisíce opakovaných pohybů tak zanechávají reliéf, který přečká tisíciletí.

U Itaweret našli vědci robustní úpony velkého prsního a deltového svalu, tedy právě těch, které zvedají paži a přitahují ji k hrudníku při napínání tětivy. Chenmet má výrazné stopy v oblasti klíční kosti a loketních kostí, typické pro zátěž ramene a předloktí. Obě ženy autoři přímo spojují s opakovanou lukostřelbou. Podobný vzorec vykazuje i Noub-Hotep.

Ita se od sester liší. Její kostra spíš napovídá o silném úchopu, jaký vyžaduje dýka nebo palcát. Lučištnice v pravém slova smyslu tedy byly dvě, možná tři, a jejich sestra cvičila s chladnou zbraní pro boj zblízka.

Úpony samy o sobě nejsou čitelné jako kniha. Jejich podobu ovlivňuje věk, tělesná velikost, pohlaví, dědičnost, hormony, výživa i nemoci, na což upozorňuje odborná literatura o entezích už přes deset let. Proto má váhu, že u dáhšúrských žen kosti netvoří jediný argument. Souběh tělesných stop, asymetrií horních končetin a zbraní v hrobech podle nás dává příběhu pevnost, kterou by izolovaný nález neunesl.

Dýky, palcáty a šípy v hrobkách: zbraně, které někdo svíral v dlani

Zbraně v hrobech královských žen Střední říše egyptologové znají dávno. Dosud je ovšem vykládali hlavně jako prestižní, rituální či osiriánskou výbavu, jako symboly, které měly zesnulé posloužit v záhrobí. Nová studie přidává rozměr, jenž dosud chyběl: tělesný důkaz, že tytéž ženy s podobnými předměty skutečně zacházely.

Nejznámějším kusem je dýka princezny Ity, evidovaná v Egyptském muzeu v Káhiře pod inventárním číslem JE 31069. Muzejní popis ji označuje za pravděpodobně obřadní předmět, příliš křehký pro ostrý střet. Obě zjištění se dají sladit. Pohřební dýka mohla být luxusním exemplářem pro věčnost, zatímco Itiny ruce se zocelily na funkčních zbraních během života. Šperky princezny Chenmet patří rovněž do sbírek káhirského muzea. Šípy Noub-Hotep studie dokládá fotografií, kterou připisuje Eman Shawkyové.

Jaký smysl měl takový výcvik? Autoři nabízejí rozpětí: lukostřelba, lov, bojově laděný trénink nebo rituálně ukotvená dvorská praxe, při níž královská rodina předváděla svou moc. Mezi panovníky Nového království později proslula královská lukostřelba jako ukázka síly a zdatnosti. Dá se čekat, že kořeny této tradice sahají hlouběji a že se do ní zapojovaly i ženy z panovníkova nejbližšího okruhu. Zeinab Hasheshová pro Scientific American popsala princezny jako „mocné“ uživatelky zbraní, jejichž role přesahovala roli pasivních nositelek dynastické prestiže.

Žebra, chodidla a jalovec: tělo princezny jako archiv dvorského života

Kostry nevyprávějí jen o lucích. Itaweret prodělala zlomeniny třetího a čtvrtého levého žebra a únavové zlomeniny kůstek nohy, typické pro dlouhé zatěžování chodidla. Všechno se dobře zhojilo, bez křivých srůstů a bez známek infekce. Autoři v tom spatřují doklad kvalitní lékařské péče a odkazují na Edwin Smithův chirurgický papyrus, nejstarší dochovaný lékařský text o léčbě úrazů. Princezna tedy prošla fyzicky drsnými událostmi a dvůr se o ni postaral na úrovni, jaká tehdy byla k dispozici.

Opakující se vzácné vývojové anomálie páteře a další drobné kosterní znaky ukazují na blízké pokrevní pouto, pravděpodobně i na sňatky v rámci úzkého rodinného kruhu. Rozbor balzamovacích pryskyřic metodou FTIR-ATR odhalil u všech šesti jedinců podobnou směs kadidla a jalovce Juniperus oxycedrus. Recept se zjevně držel standardu a suroviny putovaly dálkovými obchodními cestami spojujícími Egypt s Puntem, Núbií a Africkým rohem.

Z dílčích stop se skládá portrét, který výtvarné umění té doby nezachytilo. Tělo dcery faraona fungovalo jako záznamník opakovaných pohybů, zranění, léčení i dynastické strategie. Kdo dokázal vyčíst lopatku, vyčte i výchovu.

Od Abúsíru po Birku: kde jinde vědci čtou ženské kosti a meče

Stejným principem pracují i čeští badatelé. Český egyptologický ústav FF UK zkoumá v Abúsíru pohřebiště královské rodiny, úředníků i šachtové hroby a antropologický výzkum tam podle sborníku Prague Egyptological Studies probíhá přes šedesát let, od roku 2009 ve spolupráci s Národním muzeem. U kostí hodnostáře Džehutiemhata například čeští odborníci rozpoznali opotřebení páteře, jaké přináší sedavé zaměstnání, a osteoporózu. Písař u stolu i princezna s lukem tak zanechali v kostře svůj profesní podpis.

Ženy se zbraněmi se objevují i v jiných kulturách. Nejslavnějším případem je vikinský hrob Bj.581 ze švédské Birky, kde osteologie a genetika společně určily ženskou majitelku bohatě vybaveného bojovnického hrobu, jak shrnuje studie v časopise Antiquity. Ukrajinská archeoložka Olena Fialková napočítala v evropské Skythii 303 ženských hrobů se zbraněmi. Každý z těch světů měl vlastní pravidla. Egyptské princezny ale do této galerie přibývají s výhodou, kterou i u Vikingů najdeme jen zřídka: se jménem, otcem a královským původem.