Kapitán Kidd visel v kleci nad Temží jako výstraha pirátům. Tělo tam zůstalo roky

Kapitána Williama Kidda oběsili v květnu 1701 dvakrát. Jeho dehtované tělo pak podle tradice zhruba tři roky viselo v železné kleci u Tilbury.

Zdroj fotografie: Picryl

Bylo 23. května 1701 a na Execution Dock ve Wappingu, na severním břehu Temže, opadla voda. Šibenice pro piráty stála právě tam, na bahnitém pásu mezi přílivy, protože spadala pod pravomoc admirality. Kidd vystoupil na popraviště, provaz se napnul a vzápětí praskl. Odsouzeného zvedli z bahna živého a oběsili znovu, tentokrát úspěšně. Tím jeho trest neskončil. Mrtvolu natřeli dehtem, sevřeli do železných pásů a odvezli po proudu k Tilbury. Tam se z ní stalo cosi, co by dnes každý marketér označil za dokonale umístěnou reklamu. Letos v květnu uplynulo od popravy 325 let a Kiddova klec dodnes představuje jeden z nejsugestivnějších obrazů toho, jak anglický stát pracoval se strachem.

Soud v Old Bailey: vražda vědrem a loď plná hedvábí

Kidd zpočátku vystupoval jako muž zákona. Měl královské pověření, které mu ukládalo pronásledovat piráty a francouzské lodě. Jeho kariéra se však zvrtla v Indickém oceánu a v Londýně ho čekalo zasedání admiralitního soudu v Old Bailey. Ve dnech 8. a 9. května 1701 čelil šesti obžalobám.

První bod se týkal zabití. Dne 30. října 1697 se Kidd na palubě pohádal se svým střelmistrem Williamem Moorem a udeřil ho dřevěným vědrem pobitým železem. Moore druhý den zemřel. Tento čin dodal rozsudku tvrdost, kterou by samotný spor o kořist neunesl.

Zbylých pět obžalob mířilo na pirátství, především na zajetí lodi Quedagh Merchant. Šlo o bohatou indickou obchodní loď, která podle Kidda plula pod francouzskou ochranou, tedy pod vlajkou nepřítele. Francouzské průvodní listy, jež mohly jeho obhajobu podepřít, však porota u soudu nespatřila. Verdikt zněl: vinen. Kurátorský archiv Sailing the Black Flag proces podrobně rekonstruuje z tištěného soudního záznamu z roku 1701.

Klec u Tilbury jako plakát koruny pro každého námořníka

Na Execution Dock visely desítky pirátů. Proč tedy právě Kidda čekala klec? Odpověď skrývá geografie. Dolní tok Temže představoval vstupní bránu do Londýna, největšího přístavu tehdejší Anglie. Kudy proudilo koření, látky a tabák, tudy proplouvali i námořníci, z nichž se kterýkoli mohl jednou rozhodnout, že kořist z cizích lodí vynáší víc než poctivá mzda.

Admiralita tak umístila svůj vzkaz tam, kde ho nešlo minout. Každá posádka, která mířila do metropole nebo z ní vyplouvala, míjela zčernalou postavu v železných obručích. Podle nás tu stát předvedl promyšlenou politickou komunikaci: tělo slavného kapitána sloužilo jako plakát vyvěšený na nejrušnější vodní dálnici království. Text zněl zhruba takto: obchodní cesty patří koruně, a kdo na ně sáhne, skončí takhle.

Kidd se k tomu hodil mimořádně. Jeho jméno znala celá Anglie, jeho výprava měla vysoce postavené finanční podporovatele a kauza nesla politický náboj. Exemplární trest pro takovou celebritu zasáhl publikum mnohem silněji než anonymní oběšenec. Historička Sarah Tarlow shrnuje funkce posmrtného vystavení v kleci výčtem, který na Kidda sedí přesně: znamení potupy, silný dojem na davy, obnova řádu, trvalá paměť místa a demonstrace státní moci.

Právě Temže tuto podívanou proměnila v kus městské každodennosti. Londýnské muzeum připomíná, že hnijící těla pověšená podél řeky patřila k obrazu Londýna až do 19. století.

Jak vypadala klec a co s tělem dělaly roky na větru

Představa, že Kidd v kleci pomalu umíral, patří k oblíbeným legendám. Britská praxe 18. a 19. století však pracovala výhradně s mrtvými: odsouzeného nejdřív oběsili „až do smrti“, teprve poté přišla na řadu železná konstrukce. Klec tak sloužila jako posmrtný trest, přidaný navíc k samotné popravě.

Konstrukce se skládala z kovových pásů, obručí a háku či krátkého řetězu. Kovář ji často tvaroval přímo podle postavy a odsouzeného někdy měřil ještě za jeho života, což samo o sobě působilo jako psychické trýznění. Jak velký takový předmět byl, ukazuje originál ve sbírce London Museum z let 1750 až 1800: vysoký 181 centimetrů, dlouhý 61 centimetrů.

Klec visela vysoko na kůlu nebo na rámu. Výška plnila dvojí účel: postava byla zřetelná z velké dálky a příbuzní či lovci kuriozit ji nemohli snadno sundat. Zbytek obstarala příroda. Déšť, slunce, ptáci a hmyz postupně rozkládali měkké tkáně, kosti propadávaly mezerami a lebka obvykle zůstávala v hlavové části. Konstrukce byla navržena tak, aby i z kostry zůstala čitelná lidská figura. U Kidda průběh rozkladu nikdo nezaznamenal, ale dá se předpokládat, že kopíroval tento vzorec.

Jak dlouho takové vystavení trvalo? Tarlow ve studii The Technology of the Gibbet uvádí škálu od dnů po desetiletí. Extrémní případ dokládá Norwich: ostatky Stephena Watsona tam visely celých 26 let. Kidd podle pozdější tradice visel zhruba tři roky.

Výjimečnost tohoto trestu podtrhují čísla. Mezi lety 1752 a 1832 odsoudily soudy v Anglii a Walesu za vraždu k smrti 1 394 lidí, do řetězů jich skončilo 134. Méně než dva případy ročně. Klec byla vyhrazena těm, z nichž chtěl stát udělat odstrašující příklad. Zajímavost na okraj: v britských záznamech z tohoto období historici nenašli jedinou ženu vystavenou v kleci. Ženská těla putovala k anatomům na pitevní stoly.

Šibenice a kolo: jak s výstrahou zacházely české země

Česká krajina anglické železné klece neznala, výstražnou logiku však sdílela. Popravčí místa stála u cest a na viditelných návrších a těla oběšenců na nich zůstávala, jak popisuje studie o trestním právu na Chebsku, napospas živlům a ptákům, dokud se sama nerozpadla. Regionální muzeum ve Žďáru nad Sázavou připomíná, že ostatky šlo pohřbít teprve poté, co samy spadly z šibenice.

Ještě drsnější podobu měl trest kolem. Tělo lámané kolem se do něj následně vplétalo a kolo se vyzvedlo na kůl, kde zůstávalo vystavené kolemjdoucím. Rozdíl oproti Anglii spočíval v technice: tamní systém pracoval s kovářsky vyrobenou schránkou na míru, která měla držet postavu pohromě co nejdéle. Česká praxe nechávala rozpad volně běžet. Poselství pro poutníka u cesty však bylo stejné jako pro námořníka u Tilbury.

Od pověstí o zázracích k zákonu z roku 1834

Vystavené tělo mělo jednu nevyzpytatelnou vlastnost: diváci si z něj mohli vzít úplně jiné poučení, než zamýšlel panovník. Už na počátku 14. století se u šibenic s ostatky Henryho de Montforta a Henryho de Wylyntona, odpůrců Eduarda II., začali scházet lidé a uctívat je jako relikvie. Šířily se zvěsti o zázracích a král tuto úctu k rebelům označoval za nebezpečnou. Z výstrahy se stal kult.

V 18. století přitahovaly klece s těly zástupy zvědavců i prodavače občerstvení a stávaly se místem obyčejné zábavy. Sousedé si stěžovali na zápach a pohled, který jim kazil okolí. Na přelomu 18. a 19. století zesílila kritika, podle níž byla výstava mrtvol odpudivá, zbytečná a barbarská. Jeden autor roku 1799 suše poznamenal, že loupeže a vraždy se dějí i v těsné blízkosti šibenic.

Poslední Angličané skončili v kleci roku 1832: horník William Jobling v South Shields a knihař James Cook v Leicesteru. Veřejné pobouření urychlilo konec a parlament praxi formálně zrušil zákonem Hanging in Chains Act 1834.

Kdo se chce podívat, jak taková klec vypadá, má v Anglii několik možností:

• South Shields Museum & Art Gallery: klec Williama Joblinga v galerii Changing Faces
• Rye Castle Museum: replika klece Johna Breadse
• Norwich Castle: částečně dochovaná klec Stephena Watsona
• Leicester Guildhall: replika klece Jamese Cooka u starých cel

Před cestou se vyplatí ověřit aktuální expozici a otevírací dobu.