Ghanský kukačkovec žije tak vysoko v korunách, že ho nikdo nenahrál ani jeho hlas. Po 13 letech ho prozradil sestup ke krmení

Ghanský kukačkovec unikal vědě 13 let. Letos v červnu se v pralese Taï snesl níž za potravou a dva výzkumníci natočili jeho vůbec první známé video.

Zdroj fotografie: Picryl

Bylo to asi deset minut chůze od výzkumné stanice v Národním parku Taï na jihozápadě Pobřeží slonoviny. Paulo Ditzel zvedl hlavu nad dřevěným mostkem a v korunách zahlédl pestrého ptáka, jak sbírá potravu nezvykle nízko. Stephanie Bartlett už držela připravený fotoaparát. Během několika chvil vznikly nejlepší dosavadní fotografie ghanského kukačkovce (Lobotos lobatus) a k nim záběr, jaký dosud neexistoval: pohyblivý obraz druhu, který od roku 2013 nikdo průkazně nezdokumentoval. Oba terénní výzkumníci z organizace International Bird Conservation Partnership (IBCP) o takové možnosti předem mluvili, šanci však odhadovali jako mizivou. Rozhodlo pár vteřin, kdy se obyvatel nejvyšších pater pralesa ocitl v dohledu.

Deset minut od stanice: jak ghanský kukačkovec sestoupil ke krmení

Výprava trvala šest měsíců a měla jasný cíl. Bartlett s Ditzelem procházeli západní Afriku a v Taï vytipovávali vhodná místa pro výzkum zoborožců a ptáků podrostu. Kukačkovec v jejich plánu figuroval spíš jako sen než úkol.

Podle popisu IBCP se pták pohyboval nad mostkem dost nízko, aby byl zřetelně vidět. Proč právě tam a právě tehdy, zdroje neupřesňují. Zřejmě šlo o místo, kde v daném okamžiku našel hmyz, protože druh se živí především housenkami, kobylkami a kudlankami. Jinak by zůstal schovaný v listoví desítky metrů nad hlavami pozorovatelů.

Následovala scéna jako z dobrodružného filmu. Uprostřed hustého lesa nebyl signál, a tak tým improvizoval: telefon s fotografickým důkazem vložili do plastové láhve a na laně ho vytáhli nad koruny stromů, aby zpráva o nálezu vůbec odešla. Celý příběh popsala organizace v článku na webu IBCP.

Život 50 metrů nad zemí: proč kukačkovce ornitologové téměř nespatří

Ghanský kukačkovec se běžně drží ve výšce 20 až 50 metrů v hustém horním patře nížinného pralesa. V Libérii ho pozorovatelé zastihli v primárním i těženém lese mezi 30 a 50 metry. Pro představu: padesát metrů odpovídá zhruba šestnáctipatrovému paneláku. A pták měří jen kolem 21 centimetrů, tedy o něco víc než drozd.

Hledat ho zespodu připomíná pátrání po minci na střeše mrakodrapu. Zápoj korun propouští jen útržky světla, listí se neustále hýbe a kukačkovec navíc cestuje ve smíšených hejnech s dalšími druhy. Krátce proletí, zmizí v zeleni a pozorovatel si nemusí být jistý, co vlastně viděl.

Proč si vybral právě tak vysoké patro? Přímé vysvětlení literatura nenabízí. Podle nás dává smysl, že koruny pralesních velikánů skýtají hojnost hmyzu a společný pohyb ve smíšeném hejnu zvyšuje šanci na kořist i včasné odhalení dravce. Chování druhu je ovšem prozkoumané jen útržkovitě, takže jde o pravděpodobné ekologické vysvětlení, nikoli o potvrzený fakt.

Vzhled přitom nijak skromný nemá. Samec nosí černou hlavu, zelená záda, žlutou až oranžovou spodinu těla a výrazný oranžový kožní lalůček u kořene zobáku. Od příbuzného východního kukačkovce ho odlišuje oranžově kaštanový kostřec a sytější zbarvení břicha. Na zemi by zářil. Jenže na zemi skoro nikdy nebývá.

Hlas, který žádný mikrofon nezachytil

Mnoho skrytých druhů prozradí zpěv. U ghanského kukačkovce tahle cesta selhává: dodnes neexistuje jediná zvuková nahrávka. Druhový profil projektu Search for Lost Birds zmiňuje jen slovní přepisy krátkých zvuků, které terénní ornitologové zaslechli během letu, něco jako „zit“, „tsik“ nebo „tseet-tseet“.

Jednoznačné vysvětlení chybí, k absenci nahrávky však vede souběh okolností. Pták se ozývá málokdy, pobývá vysoko v hustém porostu, kde zvuk snadno zanikne v pralesní kulise hmyzu a dalších ptáků, a setkání s ním jsou natolik vzácná, že mikrofon prostě nebývá ve správnou chvíli po ruce. Přidejte omezený počet výprav do odlehlých lokalit a výsledek je zřejmý.

Proto má nové video takovou cenu. Kromě podoby zachycuje i pohyb a způsob, jakým jedinec prohledává větve. Ze starší literatury víme o pojídání housenek, kobylek a kudlanek, o krmení v korunách a výjimečně také o rychlém běhu po šikmých větvích, který kdysi zaznamenali u města Divo v Pobřeží slonoviny. Záběr z Taï k těmto střípkům přidává vizuální doklad.

Od Kakumu po Taï: třináct let bez průkazného záznamu

Časová osa ukazuje, jak řídké byly doklady:

Rok	Místo	Co vzniklo
17. prosince 2010	Národní park Kakum, Ghana	fotografie
2013	les Atewa, Ghana	fotografie, poslední doklad před pauzou
2024 až 2026	Taï, Pobřeží slonoviny	hlášení bez fotografie, videa či zvuku
červen 2026	Taï, Pobřeží slonoviny	fotografie a první známé video

Projekt Search for Lost Birds považuje druh za „ztracený“, pokud o něm alespoň deset let neexistuje průkazný záznam: fotografie, video, zvuk nebo fyzický či genetický vzorek. Za vyhynulý se kukačkovec oficiálně nikdy nepokládal. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ho vede jako zranitelný s klesající populací.

Zajímavé je, že ornitologové v Taï v letech 2024 až 2026 opakovaně hlásili jeho pozorování. Bez dokladu však ze seznamu odejít nemohl. Věda potřebuje důkaz, který si může ověřit každý, a teprve záběry Stephanie Bartlett a Paula Ditzela ho poskytly.

Nález zapadá do širší vlny. V únoru 2026 tým v Čadu znovu zdokumentoval rezavou skřivanku, sahelský druh savan, který neměl průkazný záznam od roku 1931, tedy celých 94 let. Skřivanka vzešla z práce zaměřené primárně na vodní ptáky, kukačkovec z expedice za zoborožci. Oba příběhy spojuje náhoda podpořená roky systematické práce v terénu. A obě jména zmizela ze seznamu: podle Search for Lost Birds tím byly nalezeny všechny aktuálně ztracené druhy západní Afriky.

Celkový seznam se zkracuje. V roce 2022 čítal 142 druhů, v roce 2024 už 126 a k 1. lednu 2026 oficiálně 121. Ochranář John Mittermeier podle serveru Mongabay uvádí, že v září 2026 zbývalo 114 ztracených druhů.

Prales Taï jako poslední útočiště ztracených ptáků

Areál kukačkovce se táhne od východní Sierry Leone a jihozápadní Guineje přes Libérii a Pobřeží slonoviny až do Ghany. Taï leží v jeho srdci. Organizace UNESCO vede park od roku 1982 na seznamu světového dědictví. Rozkládá se na ploše přes 5 080 kilometrů čtverečních, což zhruba odpovídá rozloze Olomouckého kraje, a UNESCO ho označuje za jeden z posledních významných zbytků primárního tropického lesa v západní Africe.

Tady se nabízí hlavní poučení celé expedice. Ztracený druh nemusí být pryč. Někdy jen přežívá v posledních ostrůvcích původního lesa, kam se věda dostává zřídka a s obtížemi. Jeho „zmizení“ pak vypovídá spíš o tom, jak málo se do pralesních korun díváme, než o osudu samotného ptáka.

IBCP zároveň varuje před přehnaným optimismem. Jeden záznam druh nezachrání, protože jeho prostředí se drolí na menší a menší bloky. Nález však dává ochranářům přesný bod pro další průzkum a pádný argument pro hlídky a monitoring v parku.

Do pátrání se může zapojit i laik. Search for Lost Birds vyzývá pozorovatele, aby při setkání se ztraceným druhem pořídili fotku, video nebo nahrávku a ozvali se. Projekt čerpá z občanskovědních platforem Macaulay Library, iNaturalist a xeno-canto; analýza z roku 2024 prošla přes 42 milionů mediálních záznamů.

Jméno přitom může snadno zmást. S naší kukačkou obecnou má kukačkovec společného málo: kukačka patří do samostatného řádu kukaček, zatímco kukačkovec je pěvec z čeledi kukačkovcovitých. Pěvcem je i ťuhýk obecný, ovšem z jiné čeledi, ťuhýkovitých. Africké ptáky lze vidět i v tuzemsku: třeba Zoo Liberec chová supa afrického, supa kapucína, toka Deckenova či zoborožce kaferského. Ghanského kukačkovce jsme však v dostupných seznamech českých zoo nenašli.