Napoleonův dopis byl 217 let nečitelný, protože se ztratil dešifrovací klíč. AI ho obešla vlastní metodou

Americký inženýr Carter Church zadal modelu GPT-6 Astra šifru z roku 1809. Z jediného rozmazaného skenu získal za zhruba šest hodin souvislý francouzský text.

Zdroj fotografie: Public Domain Picture

Konec března 1809. Ve velitelství místokrále Itálie Eugèna de Beauharnais vzniká list složený z podivných značek. Spolehlivý důstojník ho má doručit generálu Augustu de Marmontovi, jehož sbor uvízl v Dalmácii a od zbytku francouzských vojsk ho odděluje rakouské území. Obsah listu určil Napoleon. Zpráva se dochovala, klíč k ní však zmizel. O dvě stě sedmnáct let později nahrál americký AI inženýr Carter Church nekvalitní reprodukci do modelu GPT-6 Astra. Ten přepsal 1 300 šifrových jednotek, navázal na dávnou částečnou tabulku a sestavil čtení, ve kterém císařovo okolí ujišťuje osamoceného generála, že Rakousko sevřou ze všech stran. Podle nás je nejzajímavější rychlost. Kombinace dovedností, na kterou by specialista potřeboval týdny, se vešla do jednoho odpoledne modelového času.

Co Napoleon vzkazoval generálu Marmontovi v šifře

Kdo čeká milostné vyznání nebo státní tajemství, dočká se něčeho praktičtějšího: vojenského přehledu. Dopis vyjmenovává síly, které měly Rakousko obklíčit. Mezi Mnichovem a Pasovem stálo 40 000 Bavorů, u Visly 30 000 Poláků a u Drážďan saská armáda. U Bayreuthu se soustředilo 80 000 Francouzů, u Ulmu a Donauwörthu dalších 60 000 mužů. U Augsburgu tábořil elitní Oudinotův sbor a armáda ve Furlánsku čítala 80 000 vojáků.

K tomu přidává varování i povzbuzení. Až Marmont dostane rozkaz k pochodu, nemá se nechat zastrašit „několika jednotkami nebo shromážděním lůzy“. Následují rakouské pozice u Lublaně, Klagenfurtu, Villachu a Salcburku a také soupis Marmontova vlastního sboru a jeho záloh.

Právě tahle pasáž má největší cenu. Tištěná Napoleonova korespondence z 19. století v tomto místě obsahovala mezeru a dešifrovaný text ji zaplňuje. Dopis zároveň ukazuje, jak císařovo velení zacházelo s informacemi. Nepřítele popisuje poměrně přesně, vlastní spojence a údajný ruský postup proti Rakousku podstatně růžověji. Carská armáda se podle Churche výrazněji zapojila až později. Jde tedy o zpravodajskou zprávu, psychologickou podporu a propagandu v jednom listu.

Jak GPT-6 Astra rozluštila šifru bez dochovaného klíče

Astra hotový klíč nenašla. Sestavila pracovní klíč vlastním postupem, který Church podrobně popsal ve svém textu Breaking the Marmont Cipher, 1809. Postup má několik kroků:

• Rozřezání obrazu. Desku o rozměru 1 202 × 1 836 pixelů model rozdělil na jednotlivé řádky.
• Přepis a sjednocení. Z 175 ručně kreslených značek určil, které jsou jen varianty téhož symbolu. Výsledkem bylo 155 různých znaků.
• Ukotvení známých hodnot. Zafixoval 33 hodnot, které dříve publikoval francouzský kryptograf Daniel Tant.
• Simulované žíhání. Luštící program přiřazoval písmena zbylým znakům a průběžně hodnotil, jak moc kandidátní text připomíná dobovou francouzštinu.
• Kontrola proti originálu. Návrhy model opakovaně porovnával s výskyty na původní desce.

Simulované žíhání si lze představit jako trpělivé zkoušení. Algoritmus mění přiřazení znaků a na začátku občas přijme i horší variantu, aby neuvízl ve falešně nadějné slepé uličce. Postupně se „ochlazuje“ a ustaluje kolem nejlepšího řešení. Měřítkem byly trojice, čtveřice a pětice písmen z textů Victora Huga, Alexandra Dumase a samotných Marmontových pamětí. Když se ze šumu začala vynořovat francouzština, rozpoznal model i symboly pro celá slova: „de“, „que“, „les“, „vous“ či „général“.

Celý řetězec od fotografie po čitelný dopis zabral zhruba šest hodin modelového času. Paleografie, programování, jazyková statistika a kryptoanalýza bývají samostatné obory, někdy i samostatné profese. Tady je zvládl jeden nástroj v jediném pracovním tahu. Odpovídá to i tomu, jak OpenAI na oficiální stránce GPT-6 Astra vymezuje zaměření modelu: vývoj softwaru, kyberbezpečnost, věda a odborná práce.

Proč napoleonská šifra odolávala dvě století

Dopis měl smůlu na prameny. Veřejně dostupná byla jediná reprodukce. Otiskl ji J. Vilcoq v roce 1969 v armádním historickém časopise Revue historique des Armées, a to v nízkém rozlišení a s chybným datem 1807.

Svou roli hrál i typ šifry. Šlo o homofonní substituci, v níž běžná písmena zastupuje několik různých značek. Klasická frekvenční analýza, oblíbená zbraň luštitelů, proto selhává. Častá písmena se rozptýlí do mnoha symbolů a statistika se rozmaže.

Tantova práce posunula věc o kus dál. Jeho tabulka Code d’Eugène de Beauharnais obsahuje 33 hodnot, které podle Churche pokrývaly 435 z 1 300 jednotek, tedy zhruba třetinu dopisu. Kolonky pro slovní znaky zůstaly prázdné. Kde a kdy se původní klíč ztratil, prameny neuvádějí. Víme jen, že list přežil a pomůcka k jeho čtení nikoli.

Church sám přiznává, že trpělivý odborník mohl dopis rozluštit už kolem roku 1970. Musel by ovšem ovládat dobovou francouzštinu, pečlivě přečíst stovky ručně kreslených symbolů a strávit týdny nad jedinou tištěnou deskou. Tak velkou investici do jednoho listu zřejmě nikdo nepovažoval za rozumnou.

Kdo dopis přečetl: stroj, člověk, nebo dávní luštitelé?

Zásluha je sdílená. Bez Vilcoqovy reprodukce by nebylo co luštit a bez Tantových 33 hodnot by luštící program začínal od nuly. Napoleonova korespondence a Marmontovy paměti posloužily jako jazykový vzorek i kontrolní měřítko. Church vybral problém, řídil model, posuzoval výstupy a vedle šesti hodin modelového času do projektu vložil několik vlastních večerů. Astra zajistila to, co dosud spolykalo nejvíc času: proměnila roztříštěné archivní stopy v použitelnou rekonstrukci.

Výsledek drží několik opor. Church zveřejnil klíč, přepis i skripty, takže řešení lze ověřit u každého znaku dopisu. Obsah odpovídá Napoleonovu dochovanému rozkazu Eugènovi ze 16. března 1809, v němž císař žádá, aby Marmont dostal šifrovaný přehled sil. Řešení podle Churche prověřil Satoshi Tomokiyo z webu Cryptiana a záznam označil za vyřešený. Sám autor výsledek popisuje jako jednu rekonstrukci z nízkého rozlišení. Pět znaků zůstává do jisté míry otevřených, smysl dopisu se tím však nemění.

Nabízí se srovnání s německou zprávou z roku 1941, kterou AI zrekonstruovala za deset hodin. Zpráva MVUEH zašifrovaná Enigmou měla jen 82 znaků, známý typ šifrovacího stroje a předpokládaný úsek textu ROSENOWROSENOW, o který se luštění mohlo opřít. Marmontův dopis je delší, kreslený rukou a nejdřív bylo nutné ho vůbec přepsat. Podle nás je proto napoleonský případ cennější ukázkou. Stroj tu musel vidět, číst i počítat zároveň.

Od Znojma po Voynichův rukopis: česká stopa příběhu

Válka, kterou dopis ohlašuje, se brzy přesunula i na území dnešního Česka. České země patřily k habsburskému soustátí a po bitvě u Wagramu 5. a 6. července 1809 se tažení přelilo na jižní Moravu. Napoleon poslal právě Marmonta směrem na Mikulov a Massénu na Znojmo. Ve dnech 10. a 11. července se u Znojma odehrála poslední bitva celého tažení. Příměří uzavřené 11. července otevřelo cestu ke schönbrunnskému míru. Generál, kterému zašifrovaný list v březnu dodával odvahu, tak v létě táhl moravskými vinicemi.

Druhá česká stopa vede do Prahy. Prvním doloženým majitelem Voynichova rukopisu byl podle Beineckeho knihovny Yaleovy univerzity Rudolf II. Pak prošel rukama Jakuba Horčického z Tepenec, Georga Baresche a Jana Marka Marci. Dá se čekat, že podobný postup pomůže s přepisem, tříděním znaků a ověřováním hypotéz. Voynich je ovšem tvrdší oříšek. U Marmonta znali luštitelé jazyk, historické souvislosti i část klíče. U pražského rukopisu nikdo neví, zda jde o šifru, neznámý jazyk, umělý systém, nebo něco úplně jiného. AI podle nás dokáže nejvíc tam, kde archiv už nese stopy a chybí jen čas je pospojovat. Takových dokumentů leží v depozitářích tisíce.