Paul Alexander strávil 72 let v kovovém válci. Podtlak mu roztahoval plíce, které obrna úplně odpojila od mozku

V létě 1952 zasáhla Spojené státy jedna z nejhorších epidemií dětské obrny. Šestiletý Paul Alexander z texaského Dallasu se nakazil poliovirem a během několika dní ochrnul od krku dolů.

Foto: Picryl

Lékaři ho uložili do masivního ocelového válce, přístroje zvaného železné plíce, a rodině sdělili, že chlapec pravděpodobně nepřežije. Přežil. A v tom válci zůstal dalších sedm desetiletí, během nichž dokázal víc než většina lidí se zdravým tělem.

Jak železné plíce nahradily práci ochrnulých svalů

Představte si utěsněnou komoru velikosti malého torpéda. Pacient leží uvnitř, ven vyčnívá pouze hlava, utěsněná gumovým límcem kolem krku. Přístroj funguje na principu negativního tlaku: když motor sníží tlak v komoře, hrudník se roztáhne a vzduch proudí do plic. Jakmile tlak vzroste, hrudník klesne a nastane výdech. Celý cyklus napodobuje přirozené dýchání, s tím rozdílem, že veškerou mechanickou práci vykonává stroj místo bránice a mezižeberních svalů.

Zásadní je pochopit, co přesně poliovirus v těle způsobil. Alexanderovy plíce jako orgán zůstaly funkční. Virus ale zničil motorické neurony v předních rozích míchy a v mozkovém kmeni, tedy nervové buňky, které ovládají dýchací svaly. Podle Merck Manual jde u bulbospinální formy poliomyelitidy o postižení respiračních center, která řídí celé „hrudní čerpadlo“. Plíce čekaly na pokyn, který už nikdy nepřišel. Železné plíce ten pokyn nahradily mechanicky.

Při výpadku elektřiny šlo přístroj ovládat ručně, někdo musel pumpovat měchy. CDC Museum výslovně zmiňuje nouzový manuální režim jako standardní součást konstrukce. Alexander sám zažil několik kritických momentů, kdy přátelé improvizovaně opravovali porouchané součástky a sháněli náhradní díly po celých Státech.

Žabí dýchání a sedm desetiletí aktivního života

Alexander se postupem let naučil takzvané glosofaryngeální neboli „žabí“ dýchání, techniku, při které pacient po drobných „doušcích“ vtlačuje vzduch do plic pomocí rtů, jazyka, hltanu a hrtanu. Kolem roku 2000 díky ní zvládal čtyři až šest hodin denně mimo přístroj. Jezdil na vozíku k soudu, telefonoval, psal pomocí tyčky sevřené v ústech.

Tato technika ovšem vyžaduje mimořádnou disciplínu a nelze ji naučit každého. Fyzioterapeutická doporučení upozorňují, že u pacientů s těžkou orofaryngeální slabostí bývá nepoužitelná. Alexander patřil k výjimkám, u nichž se sešla dostatečná svalová rezerva v oblasti hltanu s obrovskou vytrvalostí.

Jeho životopis hovoří sám za sebe. V roce 1978 získal bakalářský titul, o šest let později promoval na právnické fakultě University of Texas. Otevřel si vlastní advokátní kancelář. Sepsal memoáry. Založil účty na sociálních sítích, kde sdílel svůj příběh s miliony sledujících. Kognici a vědomí poliovirus typicky nenarušuje; CDC potvrzuje zachované čití a nepřítomnost poruch vědomí. Alexanderův mozek pracoval bez omezení; uvězněné zůstalo pouze tělo.

Poslední strážci vymírající technologie

Po Alexanderově smrti 11. března 2024 převzala nechtěný titul poslední známé americké uživatelky železných plic Martha Lillardová z oklahomského Shawnee. Ani ona se ale konce dekády nedožila, zemřela 26. června 2026 ve věku 78 let. Autoritativní globální registr uživatelů železných plic neexistuje; veřejně doložené případy se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Moderní ventilátory pracují opačným principem: pozitivním tlakem vtlačují vzduch do dýchacích cest přes masku nebo tracheostomickou kanylu. Jsou kompaktnější, přenosné, umožňují pacientům daleko větší pohyb. Už v polovině padesátých let začaly v Československu železné plíce vytlačovat tlakové přístroje Draeger a Engström. Dnešní neinvazivní ventilace prokazatelně zlepšuje kvalitu života neuromuskulárních pacientů, i když u těžkého bulbárního postižení zůstávají její možnosti omezené.

Československo, polio a důvod, proč očkování stále hraje roli

Epidemie dětské obrny nezasáhly jen Ameriku. V českých zemích evidoval Státní zdravotní ústav mezi lety 1939 a 1956 celkem 12 868 nemocných a 1 159 úmrtí. Ještě v roce 1959 hlásilo Československo 131 případů a 11 obětí. Vzpomínky přeživších, Vladimíra Vondrejse, Františka Fuxe a dalších, zahrnují měsíce v železných plicích na pražské Bulovce i roky lázeňské rehabilitace.

Plošné očkování, zahájené v Československu na přelomu padesátých a šedesátých let, epidemii zastavilo. Poslední domácí případ se v českých zemích vyskytl ve druhé polovině roku 1960. Od té doby je Česká republika klasifikována jako „polio-free“.

Riziko importu ale přetrvává. V roce 2025 zachytili hygienici divoký poliovirus typu 1 v odpadní vodě v Hamburku, pouhých pár set kilometrů od českých hranic. Věstník Ministerstva zdravotnictví z téhož roku proto rozšířil environmentální surveillance odpadních vod o další české lokality. Proočkovanost dětí narozených v roce 2022 dosahovala 96,7 procenta, ovšem regionální rozdíly rostou a přibývá nedokončených očkovacích schémat. Očkování proti přenosné dětské obrně zůstává v Česku povinné a plně hrazené z veřejného pojištění; u dospělých se ale hradí pouze cestovatelům do rizikových oblastí.

Proč Alexanderův příběh přesahuje pouhou kuriozitu

Sedmdesát dva let v kovovém válci zní jako rekvizita z muzea medicíny. Jenže právě ta archaičnost přístroje podtrhuje rozsah toho, co Alexander dokázal, a zároveň připomíná, před čím očkování chrání. Poliovirus neodešel. Cirkuluje v Afghánistánu, Pákistánu, sporadicky se objevuje v odpadních vodách evropských měst. Každé dítě, které dostane vakcínu, je o jednoho potenciálního Paula Alexandera méně.