Na lebce spinosaura z Maroka našli prohlubně nad očnicemi. Ronily slané slzy

Představte si šestnáctimetrového predátora s dlouhým čenichem a plachtou na zádech, jak stojí po hrudník v brakické vodě ústí řeky někde na území dnešního Maroka. Je to zhruba 98 milionů let zpátky, svrchní křída.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Nad jeho očnicemi pracuje pár žláz, které mu umožňují přežívat v prostředí, kde by jiný velký teropod zápasil s přemírou soli. Přesně takový obraz vykresluje studie italského paleontologa Andrey Caua a jeho kolegů, publikovaná v květnu 2026 v časopise Historical Biology. Poprvé v dějinách oboru přináší přesvědčivý kosterní doklad solné žlázy u neptačího dinosaura a posouvá debatu o spinosaurech z roviny biomechaniky rovnou do fyziologie.

Dvě prohlubně na čelní kosti: co přesně vědci na lebce rozpoznali

Klíčovým materiálem jsou dva lební stropy marockých spinosaurinů: exemplář NHMUK PV R 16423 ze sbírek londýnského Natural History Museum a OPH2103 z kolekce italské organizace OPHIS v Teramu. Oba kusy byly v odborné literatuře popsány už dříve; první detailně zpracoval tým kolem Lacerdy v roce 2024, druhý Cau s Paternou o rok později. Novinkou roku 2026 je funkční interpretace struktur, které na nich badatelé identifikovali.

Na frontálu obou exemplářů se rýsují dvě symetrické prohlubně na každé straně:

• Mediální fossa – větší, napojená na středový hřeben lebky.
• Laterální fossa – menší, srpovitého obrysu v pohledu shora, rozvinutá téměř celá na postorbitálním výběžku čelní kosti. Její vnější okraj kopíruje horní lem očnice.

K laterální prohlubni přiléhá hluboký žlábek na spodní straně frontálu a kulatý zářez označovaný jako orbital notch. Dohromady s cévními otvory (foramina) tvoří tyto útvary podle autorů „osteologické koreláty“, tedy kosterní otisky měkké tkáně, která tam kdysi sídlila. Konkrétně supraorbitální solné žlázy a jejího exkrečního kanálu.

Proč právě spinosaurini dokázali vyvinout orgán známý od mořských ptáků

Solné žlázy dnes fungují u albatrosů, buřňáků, pelikánů i mořských leguánů. Umožňují vylučovat koncentrovaný solný roztok a udržovat osmotickou rovnováhu krve v prostředí s vysokou salinitou. U ptáků sedí nad očnicí, kryté kůží; vývod směřuje k nosní dutině. U leguánů se naopak nacházejí uvnitř lebky pod kostmi.

Cauův tým argumentuje, že spinosaurinní varianta připomíná ptačí model: žlázy umístěné nad kostěným stropem, kryté kůží, s vývodem mířícím k nozdrám. Populárně se mluví o „slaných slzách“, přesnější je ovšem solný sekret odváděný přes nosní oblast; měkké tkáně se nedochovaly a přímý důkaz kapek stékajících z očí neexistuje.

Proč se tento orgán vyvinul zrovna u spinosaurinů, a nikoli u tyranosauridů či karcharodontosauridů? Autoři nabízejí elegantní anatomické vysvětlení. Spinosaurini měli zkrácenou vzdálenost mezi očnicí a nosními otvory, takže preorbitální prostor, kde u jiných plazů sídlí nosní žláza, byl stísněný. Evoluce proto „přestěhovala“ žlázu dozadu nad očnici, tam, kde široce klenutý orbitální okraj a rozšířená účast frontálu na očnici poskytovaly dostatek místa pro vývod i cévní zásobení. Jiní velcí teropodi tuto architektonickou předpokladovou sadu postrádali.

Od plochého ocasu po sůl v krvi: jak rostl obraz vodního spinosaura

Představa spinosaura jako tvora svázaného s vodou se rodila postupně. V roce 2020 přišel objev zploštělého ocasu naznačujícího plaveckou schopnost. O dva roky později studie v Nature ukázala neobvykle hutné kosti spinosauridů, znak typický pro zvířata potápějící se pod hladinu. Jenže v roce 2024 přišla kritická práce v PLOS ONE, která zpochybnila část statistických metod použitých k odvozování životního stylu z kostní kompaktnosti.

Cauova studie otevírá zcela novou frontu důkazů. Zatímco předchozí argumenty se točily kolem tvaru těla a hustoty skeletu, solné žlázy vypovídají o vnitřním fungování organismu. Jde o fyziologický, nikoli morfologický argument. A právě v tom spočívá jeho síla: i kdyby se ukázalo, že spinosaurus nebyl aktivní plavec, nýbrž brodivý lovec ve stylu obří volavky, solné žlázy by mu stejně pomáhaly přežívat v brakických mokřadech a deltách s vyšší koncentrací soli.

Podle nás jde o nejpůsobivější dílek spinosauří skládanky za poslední roky, protože poprvé vytahuje z fosilních kostí kus fyziologie, tedy informaci o tom, jak zvíře vnitřně fungovalo, a přidává ji k dosavadní debatě vedené čistě přes tvar a strukturu.

Co objev mění pro rekonstrukci křídového Maroka

Cenomanská formace Kem Kem v Maroku patří k nejbohatším dinosauřím nalezištím severní Afriky. Nový nález zpřesňuje prostředí, v němž se spinosaurini pohybovali: místo jednotvárné říční krajiny se rýsuje mozaika brakických zón na rozhraní sladké a mořské vody, kde zvýšená salinita představovala fyziologickou bariéru pro většinu suchozemských predátorů. Spinosaurini ji díky solným žlázám překonávali a získávali tak přístup k potravním zdrojům, rybám, žralokům či ceratodontním dvojdyšným, o které nemuseli soupeřit s karcharodontosauridy ani abelisauridy obývajícími vnitrozemí.

Muzejní expozice a popularizační ilustrace pravděpodobně brzy získají nový popisek. Vizuální silueta spinosaura se příliš nezmění; Cau sám upozornil, že žlázy nevytvářely žádný nápadný vnější útvar. Změna je subtilnější a hlubší: poprvé můžeme ke kostře připsat i orgán, který vysvětluje, proč tohle zvíře dokázalo žít tam, kde žilo.

Otevřené otázky: mohly solné žlázy existovat i u jiných dinosaurů?

Studie výslovně uvádí, že dosud byly supraorbitální solné žlázy přesvědčivě doloženy pouze u euornitinních ptáků. Dřívější návrhy pro jiné neptačí dinosaury zůstávaly sporné nebo byly vyvráceny. Cauův nález proto otevírá nový směr bádání spíš než hotovou mapu výskytu; paleontologové budou muset znovu prohlédnout lební stropy dalších skupin s vazbou na pobřežní či estuárinní prostředí.

Zároveň platí, že fragmentárnost fosilního záznamu komplikuje pátrání. Kompletní lební stropy jsou vzácné, erodované partie běžné a odvozování měkkých tkání z kostí vyžaduje pečlivý srovnávací rámec s dnešními ptáky a plazy. Právě proto trvalo tak dlouho, než si někdo těchto prohlubní všiml, respektive než je dokázal přečíst jako stopy po konkrétním orgánu.