Od 31. července 2026 musí výrobci zajistit opravu i po záruce. Za pravidlem stojí princip, který v ČSSR fungoval desítky let

Od 31. července 2026 musí výrobci vybraných spotřebičů a elektroniky zajistit opravu i po záruce. Evropská unie tak oživuje princip, který v Československu fungoval desítky let.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Představte si scénu z roku 1965: v pražském parlamentu se poslanci dohadují o tom, proč továrny nedodávají náhradní díly k pračkám, televizorům a vysavačům. Řeší zásobovací řetězce, cenovou motivaci výrobců a právo občana na fungující servis. O šedesát let později sedí v Bruselu europoslanci nad textem směrnice 2024/1799 a debatují o tomtéž, jak donutit výrobce, aby porouchaný spotřebič opravili místo toho, aby zákazníka poslali do obchodu pro nový kus. Kruh se uzavírá, byť dnešní nástroje vypadají jinak než ty československé.

Jak ČSSR zakotvila opravu do zákona i do každodenního života

Oprava spotřebiče byla v socialistickém Československu samozřejmou součástí životního cyklu výrobku. Vyhláška č. 46/1964 Sb. stanovovala záruční lhůty nejen na nové zboží, ale i na provedené opravy televizorů, rádií, fénů či holicích strojků. Servisní zásah měl vlastní právní rámec, a tím i vlastní vymahatelnost.

Ještě výmluvnější jsou stenoprotokoly Národního shromáždění. V listopadu 1965 parlament projednával dodávky náhradních dílů k domácím elektrickým spotřebičům. O měsíc později zazněl požadavek, aby výroba náhradních dílů byla pro podnik ekonomicky stejně výhodná jako výroba nového výrobku, a aby pozdní dodávky dílů nebyly cenově odměňovány stejně jako včasné. Stát tedy aktivně řešil, aby se oprava vyplatila oběma stranám. Náhradní díly měly dokonce samostatný cenový režim, doložený ještě vyhláškou č. 22/1990 Sb.

Opravárenský reflex byl silný. Logistika dílů ovšem často pokulhávala; nepružná distribuce a výpadky zásobování servisní síť reálně brzdily. Princip ale stál pevně: porouchaný výrobek patří do dílny, ne do popelnice.

Co EU od léta 2026 skutečně vyžaduje, a na které spotřebiče

Směrnice 2024/1799 přijatá 13. června 2024 ukládá členským státům uvést pravidla do národního práva nejpozději do 31. července 2026. Od stejného data je musí uplatňovat. Klíčové změny stojí na třech pilířích:

• Povinnost opravy po záruce – výrobce musí na žádost spotřebitele opravit vybraný výrobek v přiměřené lhůtě a za přiměřenou cenu. Náhradní díly a nástroje nesmí stát tolik, aby od opravy odrazovaly.
• Prodloužení zákonné odpovědnosti za vady – pokud spotřebitel v rámci dvouletého záručního období zvolí opravu místo výměny, získá automaticky dalších dvanáct měsíců ochrany.
• Zákaz anti-opravárenských praktik – výrobce nesmí používat softwarové zámky, hardwarové bariéry ani smluvní omezení bránící opravě. Nesmí odmítnout servis jen proto, že se spotřebiče dříve dotkl nezávislý opravář.

Povinnost se ovšem nevztahuje na veškeré zboží. Týká se kategorií navázaných na unijní požadavky opravitelnosti a uvedených v příloze II směrnice:

Kategorie	Příklad
Velké domácí spotřebiče	Pračky, myčky, lednice, sušičky
Elektronické displeje	Televizory, monitory
Mobilní zařízení	Chytré telefony, tablety, bezdrátové telefony
Malé spotřebiče	Vysavače
Další	Lokální topidla, baterie lehkých dopravních prostředků, svařovací zařízení

Seznam zůstává otevřený; Komise ho rozšíří pokaždé, když přijme nové požadavky na opravitelnost dalších produktových skupin.

Proč výrobci dosud opravám bránili, a jak je EU přinutí přestat

Dopadová studie Evropské komise z roku 2023 pojmenovává strukturální problém bez obalu: výrobci nemají dostatečnou motivaci navrhovat výrobky jako odolné a opravitelné, protože hlavní příjmy plynou z prodeje nových zařízení. Mezi konkrétní praktiky patří omezení přístupu k dílům a servisním informacím, blokace neoriginálních komponentů, firmware znemožňující zásah třetí strany a argumentace duševním vlastnictvím.

Směrnice na to reaguje informačními povinnostmi: výrobce musí zveřejnit orientační ceny typických oprav a zpřístupnit servisní údaje. Členské státy zároveň musí zavést účinné a odrazující sankce. Český vládní návrh počítá s dohledem České obchodní inspekce a pokutou až do pěti milionů korun za nesplnění povinností.

Nad tím vším má od ledna 2028 fungovat celoevropská online platforma, kde spotřebitel najde opravnu, prodejce renovovaného zboží i komunitní opravárnu. Českou sekci má spravovat Ministerstvo průmyslu a obchodu, registrace bude dobrovolná a pro spotřebitele bezplatná.

Kdy se oprava skutečně vyplatí, a kdy je rozumnější sáhnout po novém kusu

Směrnice negarantuje, že servisní zásah vyjde levněji než nákup. Garantuje přiměřenou cenu a Komise doporučuje posuzovat ekonomiku případ od případu, podle hodnoty spotřebiče, ceny dílů i vedlejších nákladů včetně dopravy.

Podle nás bude oprava nejčastěji dávat smysl u dražších přístrojů s vadou konkrétního modulu: kompresor lednice, čerpadlo pračky, displej telefonu. U levného malého elektra, kde podíl práce a logistiky převýší hodnotu zařízení, zůstane výměna racionálnější volbou. Směrnice s tím počítá; pokud je oprava nemožná, výrobce může nabídnout repasovaný kus.

Každý členský stát navíc musí přijmout alespoň jedno vlastní podpůrné opatření: Komise jako příklady uvádí opravárenské vouchery, informační kampaně nebo školení servisních dovedností. Advokační koalice Repair.eu, sdružující přes 190 organizací z třiceti evropských zemí, tlačí na ambicióznější kroky od roku 2019.

Česká cesta k transpozici: zákon ve Sněmovně, termín v patách

Česká republika zvolila samostatný zákon o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku. Vládní návrh dorazil do Sněmovny 11. prosince 2025, první čtení proběhlo 25. března 2026, druhé 24. června. K datu publikace tohoto článku (12. července 2026) byl tisk 62 stále v dolní komoře a navržen na schůzi od 8. září. Unijní termín 31. července se tak blíží rychleji než český legislativní proces.