Austenová popsala v dopisech únavu, úbytek váhy i horečky. Lékaři z toho odvodili pět diagnóz a žádná se nedá potvrdit

Jane Austenová zemřela 18. července 1817 v pronajatém pokoji ve Winchesteru. Po více než dvou stoletích stále nikdo nedokáže s jistotou říct, co ji zabilo.

Foto: FotoBIB / Creative Commons / CC BY-NC-SA 2.0.

Žádná pitva, žádný laboratorní záznam, žádný biologický vzorek přímo navázaný na její poslední nemoc. Zbývá hrstka dopisů, a i z těch mnohé její sestra Cassandra po smrti spálila. Přesto se kolem příčiny skonu slavné britské spisovatelky točí živá medicínská debata, do které vstupují revmatologové, onkologové i historici literatury. Pět hlavních diagnóz si navzájem konkuruje, každá vysvětluje část příznaků a každá naráží na totéž: důkazy prostě chybí. Nejnovější studie z roku 2021 překlápí pozornost k systémovému lupusu, ale ani ta spor neuzavírá. Právě tahle nerozhodnutelnost drží Austenovou v roli záhady daleko za hranicemi literární vědy.

Pět diagnóz, jeden případ: proč se lékaři dvě století nemohou shodnout

První publikovanou retrospektivní diagnózu předložil chirurg Zachary Cope v roce 1964 v British Medical Journal. Usoudil, že Austenová trpěla Addisonovou chorobou, selháváním nadledvin, které vysvětluje chronickou únavu, slabost a tmavnutí kůže. Od té doby se k případu vraceli další odborníci a přidávali alternativy:

• Addisonova choroba – sedí na vyčerpanost, kolísavou pigmentaci a celkové chátrání. Historicky bývala často důsledkem tuberkulózy nadledvin.
• Tuberkulóza – v Anglii počátku 19. století mimořádně rozšířená. Mohla stát za Addisonovým obrazem, ale v dopisech chybí zmínky o kašli či hrudních potížích.
• Rakovina žaludku – vysvětluje pozdní úbytek sil a zažívací obtíže, hůře však kolísavý průběh a kloubní bolesti.
• Hodgkinův lymfom – pokrývá horečky a celkový úpadek, jenže Austenová nikde nezmiňuje zvětšené uzliny.
• Systémový lupus erythematosus – nejmladší z pětice, poprvé důkladně argumentovaný až v roce 2021.

Rozpor mezi hypotézami plyne z podstaty: stejné příznaky lze číst různými optikami. Únava patří k Addisonovi i k lupusu. Horečky provázejí lymfom stejně jako autoimunitní vzplanutí. A pozdní celkové selhávání těla doprovází prakticky všechny jmenované nemoci.

Co prozrazují dopisy: časová osa příznaků z posledního roku života

Austenová za život napsala tisíce dopisů, Jane Austen’s House však eviduje pouhých 161 dochovaných. Právě ony představují jediný autentický hlas pacientky, a zároveň neúplný chorobopis.

V posledním roce se v korespondenci opakují bolesti zad a kolen, které Austenová označuje slovem „revmatismus“. Přidává se únava, kterou popisuje jako „malátnost“, horečnaté noci, záchvaty žlučníkových potíží a pozoruhodný detail o obličeji: „černý a bílý a každá špatná barva“. Později zmiňuje slabý puls, mdlobnost a „tíseň“ na hrudi. V úplném závěru, podle rodinných svědectví, propadala téměř nepřetržitému spánku.

Právě ta obličejová změna barvy se stala klíčovým argumentem pro lupusovou hypotézu. Michael D. Sanders a Elizabeth M. Grahamová ve studii z roku 2021 upozornili, že u Addisonovy choroby bychom čekali trvalejší tmavnutí, zatímco Austenová líčí přechodné, vícebarevné změny, obraz bližší fotosenzitivnímu exantému typickému pro lupus.

Lupusová hypotéza z roku 2021: průlom, nebo další slepá ulička?

Sanders a Grahamová aplikovali na příznaky Austenové současná klasifikační kritéria EULAR/ACR z roku 2019. Podle jejich výpočtu dosáhla 12 bodů, dostatečně nad hranicí pro klasifikaci systémového lupusu. Kloubní potíže, obličejové kožní léze, horečky a kolísavý průběh s obdobími úlevy i zhoršení do sebe v tomto rámci zapadají.

Posun je podstatný: mění obraz z jednosměrného chátrání na nemoc s návraty a propady. Austenová sama ještě v květnu 1817 psala o „jasné hlavě a žádné bolesti“, aby se její stav vzápětí opět zhoršil. Právě tato fluktuace, remise střídané vzplanutími, odpovídá autoimunitnímu průběhu výrazně lépe než lineární selhávání nadledvin či progrese nádoru.

Jenže konsenzus nepřišel. Literární historička Devoney Looserová v National Geographic konstatuje, že jí připadá „pravděpodobnější“ rakovina. A připomíná zásadní metodologickou brzdu: retrospektivní diagnóza z dopisů vždy závisí na interpretaci metafor, dobového jazyka a neúplného kontextu. Lékaři roku 1817 pracovali bez mikrobiologie, krevních testů i zobrazovacích metod. Moderní medicína umí příznaky třídit přesněji, nedokáže však vytvořit nové důkazy tam, kde chybí tělo, pitva i laboratorní výsledky.

Proč u Austenové selhal „beethovenovský“ scénář s analýzou DNA

U Ludwiga van Beethovena se podařilo z pěti autentických kadeří zrekonstruovat genom a odhalit genetické riziko jaterní choroby i infekci hepatitidou B. Nabízí se otázka: proč totéž nefunguje u Austenové?

Pramen jejích vlasů v muzeu Jane Austen’s House v Chawtonu existuje a má doloženou provenienci, putoval od Cassandry přes rodinu až do sbírky. V roce 1972 o něm vyšla studie v Nature, ale šlo o konzervační zkoumání: badatelé analyzovali pod skenovacím elektronovým mikroskopem jen několik vláken, aby většinu artefaktu uchovali neporušenou. Diagnostický záměr tehdy nikdo nesledoval.

Dnes jsou sbírky badatelsky přístupné, Jane Austen’s House i Goucher College v USA umožňují výzkumné návštěvy po předchozí domluvě a doložení referencí. Žádná z institucí ovšem veřejně neslibuje povolení destruktivního odběru pro genomickou analýzu. Bez více ověřených vzorků a bez souhlasu správců sbírek se beethovenovský průlom opakuje obtížně.

250 let od narození a záhada, která proměňuje čtení posledních děl

V prosinci 2025 uplynulo 250 let od narození Austenové. Česká televize zařadila výroční blok do Událostí, komunita kolem JaneAusten.cz evidovala akce v Brně, Opočně, Čechách pod Kosířem i Českém Těšíně. Ve Winchesteru odhalili v říjnu 2025 u katedrály její sochu v životní velikosti. Dům v College Street číslo 8, kde strávila poslední týdny, zůstává označen pamětní deskou, interiér ovšem průběžně přístupný veřejnosti dnes už není.

Každá nová diagnóza přitom mění způsob, jakým čteme poslední tvůrčí období Austenové. Sanditon, nedokončený román, vznikal mezi 27. lednem a 18. březnem 1817, tedy v měsících, kdy se příznaky stupňovaly. Text se točí kolem zdraví, léčitelství a hypochondrie. Koncem dubna si Austenová sepsala závěť. Pokud její nemocí byl lupus s vlnami úlev a propadů, pak i přerušení práce na Sanditonu dostává jiný rozměr: možná nešlo o lineární konec sil, ale o jedno z autoimunitních vzplanutí, po němž už další remise nepřišla.

Dochovaný pramen vlasů leží za sklem v Chawtonu, 161 dopisů čeká na další čtení a pět diagnóz stojí vedle sebe bez rozsudku, přesně tak, jak to u příběhu dvě stě let starého a bez pitevního protokolu asi zůstane.