Vokovice v Praze si uchovaly vesnický ráz uprostřed metropole. Za klidem stojí historická parcelace, která zablokovala developerům cestu

Vokovice v Praze 6 si uchovaly měřítko zahradního města uprostřed metropole, která kolem nich za sto let vyrostla o celé patro. Klíčem k tomu je souběh historické parcelace, meziválečného plánování a dnešních stabilizačních regulativů, řetěz, jehož první článek se vykoval právě roku 1922.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

1. ledna toho roku vstoupil v platnost zákon č. 114/1920 Sb. o vytvoření Velké Prahy. Dosud samostatná obec Vokovice se ocitla uvnitř městské části Praha XIX a na její území se rázem vrátil pražský stavební a právní režim. Současně už fungovala Státní regulační komise, jejímž úkolem bylo sjednotit územní plánování celého hlavního města. Vokovice se tak přestaly řídit venkovskou logikou a vstoupily do systému, který měl ambici regulovat každý nový dům, ulici i parcelu.

Rok 1922 jako startovní výstřel pražského plánování

Samotné připojení k Praze neznamenalo, že se na vokovickém katastru druhý den objevil regulační plán s číselnými limity výšky budov. Dohledatelná archivní stopa konkrétního plánovacího dokumentu pro Vokovice a sousední Veleslavín, „Návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu“ evidovaný v archivu IPR Praha, míří do přelomu dvacátých a třicátých let, se schvalováním kolem roku 1930/31. Přesto je rok 1922 zlomový. Bez něj by Vokovice zůstaly venkovskou obcí za hranicí Prahy, kde by o zástavbě rozhodoval obecní úřad bez celostátní urbanistické vize. Začlenění do hlavního města přineslo centrální dohled, povinnost respektovat regulační pravidla a postupně i konkrétní stavební předpisy, které určovaly charakter nové výstavby.

Analogii nabízí Hradec Králové: Gočárův regulační plán z druhé poloviny dvacátých let tam dodnes čitelně formuje osu tříd, zelených pásů a reprezentativní městské struktury. Dávný plán dokáže město tvarovat na generace dopředu, a Vokovice jsou toho pražským důkazem.

Zahradní město, které přežilo panelovou éru

Meziválečná výstavba vtiskla Vokovicím logiku zahradního města: nízké rodinné domy, radiální uliční síť kolem Vokovického náměstí, zahrady jako nedílná součást parcely. Kolem původní návsi s kapličkou zůstalo zachované vesnické jádro, vokovický zámeček i několik venkovských usedlostí u rybníka. Ve třicátých letech přibyly komponované vilové ulice Na Lužci a Na Volánové.

Poválečná éra přinesla zásah, který mohl celou strukturu převrstvit. Mezi lety 1960 a 1972 vyrostlo na okraji katastru sídliště Červený Vrch (35 hektarů, přibližně 2 650 bytů a 5 500 obyvatel). Jenže panelový soubor se usadil na jednom uceleném pozemku a drobná parcelace zbytku Vokovic zůstala nedotčená. Právě roztříštěné vlastnictví desítek menších pozemků ztěžovalo a stále ztěžuje scelování parcel pro velké developerské projekty. Majetková mozaika funguje jako neviditelná bariéra proti plošnému zahuštění.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Dnešní regulativy: homogenní výška a jediná transformační plocha

Současná ochrana vokovického měřítka nespočívá v nostalgii. Karta lokality 327 v metropolitním návrhu vede Vokovice jako stabilizovanou obytnou lokalitu zahradního města s výslovným požadavkem na homogenní výškové uspořádání zástavby a ochranu historického jádra u ulice Ke Dvoru. Samostatný platný regulační plán pro čtvrť sice neexistuje (v celé Praze je dnes v platnosti pouze regulační plán Anenská), ale obecné nástroje výškové regulace v územním plánu hlavního města se na Vokovice vztahují.

Developerský tlak tu přitom reálně existuje. Metropolitní karta ovšem vymezuje jedinou transformační plochu o rozloze 80 366 m², zatímco zbytek lokality zůstává stabilizovaný. Místní obyvatelé v připomínkách k metropolitnímu plánu opakovaně varují před patrovými obytnými domy a dopravním přetížením. Jejich obavy mají oporu: už dopravně-urbanistická studie z roku 2004 popsala Vokovice jako území napojené k Evropské ulici v podstatě jedinou křižovatkou a upozorňovala na kapacitní limity.

Pět minut od metra, patnáct kroků do Šárky

Praktická použitelnost čtvrti stojí na dvou stanicích linky A, Bořislavce a Nádraží Veleslavín. Z Můstku trvá jízda zhruba deset až patnáct minut. Část Nových Vokovic u Kladenské ulice leží asi pět minut pěšky od Bořislavky, areál u Džbánu je od Nádraží Veleslavín vzdálený přibližně tři sta metrů. Autobusová linka 614 obsluhuje čtvrť i o víkendech a večer.

Rekreační zázemí začíná doslova za plotem. Cyklotrasa A166 vede z Nádraží Veleslavín přes Vokovice do údolí Šáreckého potoka. Asfaltová cesta podél Džbánu zvládne kočárek i kolo; teprve schody pod hrází a užší pěšiny v soutěsce Divoké Šárky vyžadují pevnější obuv. Šárka patří mezi nejznámější a nejnavštěvovanější pražské přírodní lokality, terén tu působí syrověji než třeba v Prokopském údolí, kde městská část Praha 13 uvádí návštěvnost přes 1,2 milionu lidí ročně.