Vrtbovská zahrada v Praze patří pod UNESCO, ale nemá davy turistů. Vstup vede přes nenápadné dveře na Malé Straně

Představte si úzký průchod domem na frekventované malostranské ulici. Šedivá fasáda, žádný výrazný portál, žádný dav s fotoaparáty.

Foto: Juan de Vojníkov / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Projdete nádvořím Vrtbovského paláce, minete vstupní bránu lemovanou sochami Atlase, Hojnosti a Bohatství z dílny Matyáše Bernarda Brauna, a najednou stojíte v tříterasovém barokním divadle, které se strmě šplhá po svahu Petřína. Dole sala terrena s freskami Václava Vavřince Reinera, naproti voliéra, nahoře pavilon s panoramatem Pražského hradu, kopulí sv. Mikuláše a střech celé Malé Strany. Celý ten zázrak zabírá pouhých 3 000 čtverečních metrů. A přesně v té miniaturnosti spočívá jeho síla.

Barokní klenot, který objednal nejvyšší purkrabí

Vrtbovskou zahradu nechal vybudovat v letech 1715–1720 Jan Josef hrabě z Vrtby, tehdejší nejvyšší purkrabí Pražského hradu. Projekt svěřil architektu Františku Maxmiliánu Kaňkovi, jenž dostal za úkol proměnit nepravidelný svah za palácem v reprezentativní italskou terasovou zahradu. Kaňka vyřešil strmý terén geniálně: rozčlenil ho do tří etáží propojených kamennými schodišti, s fontánami, sochařskou výzdobou a geometricky střiženou zelení.

Symbolika vstupní brány hovoří jasně: Atlas nese tíhu světa, po stranách stojí Hojnost a Bohatství. Podle oficiálního výkladu správce jde o přímý odkaz na politické postavení a odpovědnost hraběte z Vrtby. Zahrada byla demonstrací moci i vkusu, a tři sta let poté stále funguje jako jedno z nejpůsobivějších barokních prostranství ve střední Evropě. V roce 2019 ji Mezinárodní společnost pro zahradní dědictví ocenila jako druhou nejkrásnější a nejlépe udržovanou historickou zahradu na kontinentě.

Proč o ní Pražané nevědí: anatomie skrytosti

Odpověď tkví v několika vrstvách. Za prvé, vstup vede výhradně přes nádvoří paláce v Karmelitské 25. Žádná boční brána, žádný průhled z ulice. Kolemjdoucí vidí maximálně domovní průjezd. Za druhé, areál funguje sezonně a za vstupné, v kontrastu třeba s Valdštejnskou zahradou, která se rozkládá na 1,7 hektaru, má několik viditelných vstupů a celoročně vpouští návštěvníky zdarma. Za třetí, Vrtbovská slouží i jako místo pro svatební obřady, komorní koncerty a soukromé události, což z ní činí spíše cílovou destinaci než průchozí městský park.

Právě tahle skrytost paradoxně zesiluje zážitek. Moment překvapení, přechod z hlučné Karmelitské do tichého barokního amfiteátru, patří k nejsilnějším urbanistickým kontrastům, jaké Praha nabízí. Bez nenápadného průchodu by efekt vyšuměl.

Součást pražského dědictví UNESCO: co to reálně znamená

Vrtbovská zahrada figuruje na Seznamu světového dědictví UNESCO jako součást Historického centra Prahy zapsaného od roku 1992. Nejde o samostatnou položku; pod číslem 616 spadá celé jádro města od Hradčan po Vyšehrad. Pro zahradu to v praxi znamená dvojí ochranu: mezinárodní prestiž plynoucí ze zápisu a český ochranný režim pražské památkové rezervace spravovaný Národním památkovým ústavem.

Tato ochrana sehrála klíčovou roli při záchraně areálu. Po desetiletích úpadku, kdy zahradu využívalo několik různých subjektů, musel být v roce 1985 vstup veřejnosti zcela zakázán kvůli havarijnímu stavu. Následovala rozsáhlá obnova v devadesátých letech: statické zajištění zdí, restaurování soch a fresek, nová výsadba habrů, tisů a desítek tisíc květin. V červnu 1998 se brány znovu otevřely. Drobný detail: originál Braunova Atlase ze vstupní brány dnes chrání lapidárium Národního muzea, návštěvníci obdivují věrnou kopii.