Velký požár Londýna začal v pekárně Thomase Farynora v ulici Pudding Lane

Farynorova pekárna je dodnes synonymem jedné z nejničivějších městských katastrof v evropských dějinách. Jenže samotná jiskra z pece by nestačila.

Foto: Picryl

Londýn roku 1666 byl město tak křehce postavené, tak přesycené hořlavinami a tak pomalu reagující, že k jeho zkáze stačila jediná noční chyba. Letos v září uplyne od katastrofy 360 let a příběh pořád odhaluje nové vrstvy.

Královský pekař a jeho pec

Thomas Farynor, v dobových dokumentech psaný i jako Farriner, nebyl obyčejný řemeslník. Záznam daně z ohniště v Národním archivu ho uvádí jako „Thomas Farriner baker“ s jednou pecí a pěti ohništi. Royal Museums Greenwich upřesňují jeho titul „King’s baker“: pro korunu nepekl chléb ke královskému stolu, ale tvrdé lodní suchary pro Royal Navy. Provozovna v Pudding Lane stála přibližně v místě dnešní adresy 25 Pudding Lane, pod trasou pozdější Monument Street. Přesný půdorys domu komplikují staletí přestaveb, ale London Museum eviduje pamětní desku nalezenou roku 1876 právě na dvoře čísla 25.

Farynor později tvrdil, že večer 1. září pec řádně vyhasl a uhlíky vyhrabal. Přímý důkaz o příčině vzniku ohně neexistuje. Nejpravděpodobnější rekonstrukce pracuje s verzí, že žhavý zbytek přeskočil na připravené palivo nebo dřevěnou konstrukci domu. Jistota není, pravděpodobná verze ano.

V roce 2023 identifikoval London Museum prvního doloženého svědka požáru. Nebyl jím anonymní učedník, jak se tradovalo, ale právě tovaryš Thomas Dagger, který se probudil kouřem a pomohl ostatním uniknout oknem na střechu sousedního domu. Služebná v domě zřejmě zahynula.

Město jako zápalná šňůra

Pekárna sama o sobě katastrofu nevysvětluje. Vysvětluje ji Londýn.

Třetí největší město tehdejšího světa mělo dřevěnou, hustou a křivolakou zástavbu. Horní patra domů přečnívala do úzkých ulic, v některých místech se protější domy téměř dotýkaly. Léto 1666 přineslo dlouhé sucho; dřevo i omítky byly vysušené jako troud. A nábřeží Temže v okolí Pudding Lane fungovalo jako obří sklad hořlavin: olej, lůj, dehet, provazy, brandy.

Mechanismus šíření byl brutálně jednoduchý:

• Oheň se z pekárny svezl po těsné zástavbě Pudding Lane dolů k Fish Hill.
• Odtud zasáhl nábřežní sklady u Temže, kde hořlavé zboží živilo plameny jako palivo v kotli.
• Silný východní vítr tlačil oheň na západ, hlouběji do City.
• V prvních hodinách se váhalo s bouráním domů na protipožární pásy; starosta Thomas Bloodworth prý prohlásil, že by požár uhasila i žena.

Než se městská správa odhodlala k razantnímu bourání, bylo pozdě. Oheň zuřil čtyři dny. Shořelo přibližně 13 200 domů, 87 farních kostelů, katedrála sv. Pavla a zhruba 1,7 km² zástavby.

Kolik lidí skutečně zemřelo

Tradiční číslo hovoří o pouhých šesti až devíti doložených obětech. To je ale číslo z dobových záznamů, které špatně zachycovaly chudé, bezdomovce a neprivilegované. Část těl mohla v extrémním žáru zcela zaniknout, další lidé zemřeli následkem hladu a vystavení živlům po útěku z města. Některé moderní odhady, Guardian odkazuje na výzkum z roku 2001, mluví o stovkách až tisících mrtvých. Konsenzuální číslo ale dodnes neexistuje.

Farynor sám nebyl nikdy obviněn ani potrestán. Parlamentní vyšetřování uzavřelo požár jako nehodu. Ironií dějin je, že Farynor patřil mezi signatáře obžaloby proti Robertu Hubertovi, francouzskému hodináři, který se k založení požáru falešně přiznal a byl popraven, přestože do Londýna dorazil až dva dny po vypuknutí ohně.

Český svědek zkázy

Vizuální paměť předpožárního i popožárního Londýna zachoval Čech. Václav Hollar, pražský rodák a jeden z nejvýznamnějších evropských rytců 17. století, žil v Londýně a z králova pověření spolu s Francisem Sandfordem mapoval škody. British Library uvádí, že redukovaná verze velkého popožárního průzkumu vyrytá Hollarem vyšla tiskem roku 1667. Jeho panoramata „před a po“ patří k nejcitovanějším vizuálním dokumentům katastrofy; na pohledu po požáru zeje uprostřed města prázdná bílá plocha.

Co požár změnil, a co ne

Christopher Wren předložil šest dní po požáru ambiciózní plán: široké třídy, přímé nábřeží, velká náměstí. Barokní velkoměsto na zelené louce. Neuskutečnil se. Vlastníci parcel odmítali nové vyměřování, obchodníci tlačili na rychlou obnovu a peníze chyběly. City se nakonec postavilo převážně na starých základech, proto dnešní uličky v okolí Bank nebo Cheapside stále kopírují středověký půdorys.

Co se ale změnilo zásadně:

• Karel II. prosadil, aby se nové domy stavěly z cihel nebo kamene.
• Hlavní ulice se alespoň částečně rozšířily.
• Wren navrhl 51 nových kostelů a novou katedrálu sv. Pavla.
• Vznikla zárodečná forma organizovaného požárního sboru.

Populární mýtus říká, že požár zastavil morovou epidemii. London Museum to výslovně vyvrací: počet úmrtí na mor klesal už od zimy 1665, mnohé nejpostiženější oblasti oheň vůbec nezasáhl a po požáru se na mor v Londýně dál umíralo.

A Londýn nebyl ani světovým rekordmanem ve zkáze. Velký požár Meireki v japonském Edu roku 1657 spálil asi 60 % města na ploše přes 25 km² a zabil odhadem 30 000 až 100 000 lidí. Londýnských 1,7 km² je ve světovém srovnání zlomek. V západoevropské paměti ale zůstává požár z roku 1666 výjimečný, protože proměnil tvář města, které se právě stávalo centrem globální říše.

Kdo dnes v Londýně sejde ze stanice Monument, stojí pár kroků od místa, kde Dagger cítil kouř. Sloup Monumentu má 311 schodů a z vrcholu je vidět City, které Farynorova jiskra přinutila přestavět, ale ne přestavět dost.