Jerome Kern zaspal odjezd Lusitanie a náhodou se vyhnul její poslední plavbě
Broadwayský skladatel údajně zmeškal odplutí lodi, která o šest dní později skončila na dně Atlantiku.
Obsah článku
Sobota 1. května 1915, newyorský Pier 54. Parník RMS Lusitania se chystá na svou 202. plavbu přes Atlantik do Liverpoolu. Mezi pasažéry, kteří toho dne nastoupili na palubu, byl broadwayský producent Charles Frohman, milionář Alfred Gwynne Vanderbilt i spisovatel Elbert Hubbard. Jeden muž ale podle často opakované historky chyběl: devětadvacetiletý skladatel Jerome Kern, který prý zaspal. O šest dní později torpédo z německé ponorky U-20 poslalo Lusitanii ke dnu za necelých dvacet minut. Zahynulo zhruba 1 200 lidí.
Poslední plavba: crossing 202
Lusitania měla původně odplout v deset dopoledne. Jenže Cunard Line musel na poslední chvíli přesunout 41 pasažérů a členů posádky z lodi Cameronia, která byla zrekvírována pro válečné účely. Odplutí se posunulo o dvě hodiny, loď opustila přístav až v poledne. Ten detail je důležitý: dvouhodinové zdržení rozšířilo časové okno, v němž se případný opozdilec mohl na palubu ještě dostat.
Na den odplutí otiskly americké noviny německou výstrahu varující před cestováním britskými loděmi v zóně kolem Britských ostrovů. Inzerát se v některých listech objevil přímo vedle reklamy na plavbu Lusitanií. Většina pasažérů varování ignorovala. Loď byla rychlá, luxusní a britská admiralita slíbila ochranu. Dne 7. května 1915 ve 14:10 místního času zasáhlo Lusitanii u jižního pobřeží Irska torpédo. Následovala druhá, dosud ne zcela vysvětlená exploze uvnitř trupu. Loď se potopila tak prudce, že posádka nestihla účinně spustit záchranné čluny. Mezi 1 198 oběťmi bylo 128 Američanů, a právě jejich smrt zásadně posunula americké veřejné mínění proti Německu, byť samotný vstup USA do války přišel až v dubnu 1917.
Příběh o budíku: co víme a co ne
Tradovaná verze zní jednoduše: Kern měl cestovat s Frohmanem, ale noc před odplutím se zdržel a ráno mu nezazvonil budík. Některá pozdější převyprávění přidávají protaženou partii karet nebo večírek. Příběh opakují populární zdroje včetně Smithsonian Magazine a desítky knih o historii Broadwaye.
Jenže specializovaný web The Lusitania Resource, který spravuje nejpodrobnější veřejnou databázi pasažérů a posádky, upozorňuje na problém: Kern nefiguruje v jejich evidenci lidí, kteří měli jízdenku a nakonec nenastoupili.
Znamená to, že si historku někdo vymyslel? Ne nutně. Znamená to, že ji nelze archivně potvrdit se stejnou jistotou jako třeba přítomnost Frohmana na palubě.
Ti, kteří nenastoupili, a ti, kteří ano
Kern nebyl jediný slavný člověk, jehož jméno se spojuje s „uniknutím“ Lusitanii. Dirigent Arturo Toscanini odcestoval dřívější lodí. Tanečnice Isadora Duncan si nemohla dovolit lístek kvůli dluhům. Herečka Ellen Terry se vědomě rozhodla necestovat britskou lodí ve válečné zóně. Herec William Gillette zůstal kvůli pracovním závazkům.
Právě v tomto srovnání vyniká Kernova verze, a zároveň je nejslabší. Ostatní měli konkrétní, doložitelné důvody. Kern měl jen budík, který údajně nezazvonil.
Na druhé straně stojí ti, kdo nastoupili a nepřežili. Frohman, Kernův spolupracovník a jeden z nejmocnějších mužů amerického divadla, byl po zásahu torpédem naposledy viděn klidný na palubě. Herečka Rita Jolivet později popsala jeho poslední chvíle; k Frohmanovi se váže slavná parafráze z Barriova Petra Pana: „Smrt musí být krásné dobrodružství.“ Jeho tělo bylo nalezeno následující den.
Co by svět ztratil
Ať už Kern na jaře 1915 Lusitanii skutečně zmeškal, nebo na ní nikdy cestovat neměl, jedno je nesporné: v květnu 1915 měl za sebou teprve začátek kariéry. Většina děl, která z něj udělala jednoho z architektů amerického muzikálu, přišla až potom.
Už v prosinci 1915 měl premiéru muzikál Very Good Eddie. Následovaly Oh, Boy! (1917), Sally (1920) a především Show Boat (1927), dílo, které podle Songwriters Hall of Fame proměnilo broadwayský muzikál z lehké zábavy v plnohodnotnou dramatickou formu. Z Kernova pera vzešly standardy jako „Ol‘ Man River“, „Smoke Gets in Your Eyes“, „The Way You Look Tonight“ (Oscar za nejlepší píseň, 1936), „A Fine Romance“ nebo „The Song Is You“. Bez Kerna by chyběl zásadní kus amerického songbooku dvacátého století.
Legenda a její síla
Příběhy o zmeškané lodi mají zvláštní gravitaci, nabízejí iluzi, že osud lze přelstít banální náhodou. U Titaniku se traduje podobná anekdota o zrušené jízdence, u Lusitanie jich je rovnou několik. Kernova verze je z nich nejpůsobivější právě proto, že je tak prostá: rozbitý budík, a pak třicet let hudby, která by jinak nikdy nevznikla.