Miniaturní rakve nalezené u Edinburghu zůstávají neobjasněnou záhadou 19. století

Sedmnáct dřevěných rakviček s oblečenými figurkami ukrytých ve skále nad Edinburghem dodnes vzdoruje každému pokusu o vysvětlení, a to i po téměř dvou staletích.

Foto: Picryl

Koncem června 1836 prolézala skupina pěti chlapců severovýchodní svahy Arthur’s Seat, vulkanického kopce tyčícího se nad skotským hlavním městem. Hledali králičí nory. Místo nich našli ve skále úzký otvor zakrytý třemi plochými kusy břidlice. Za nimi leželo sedmnáct miniaturních rakví, každá sotva deset centimetrů dlouhá, uvnitř s malou vyřezanou figurkou oblečenou do bavlněného hadříku. Do tří týdnů o nálezu psal The Scotsman. Odpovědi na otázku, kdo rakve vyrobil a proč je tam uložil, se ale noviny nedočkaly. Nedočkal se jich nikdo.

Co přesně chlapci našli

Dochované kusy měří 95 až 104 milimetrů. Každá rakvička je vyřezaná z jednoho bloku borového dřeva, víčko drží mosazné drátky nebo špendlíky, vnějšek zdobí drobné kovové plíšky. Figurky uvnitř mají tvar lidského těla, ale bez detailních rysů obličeje, spíš schematické torzo s hlavou. Oblečení z bavlněné látky napodobuje pohřební rubáš.

Dobový novinový popis naznačoval, že rakve nebyly uloženy najednou: textil a dřevo vykazovaly různý stupeň rozkladu. Pozdější odborná revize z roku 1994 ale upozornila, že bez znalosti vlhkosti a proudění vzduchu v nice nelze z rozdílného stavu materiálu vyvozovat časovou posloupnost. Shoda ve stylu figurek a datace oděvů spíš ukazují na uložení v krátkém období, možná dokonce jednorázové.

Cesta z nálezového místa do muzea

Po objevu se rakve rozptýlily do soukromých rukou. Devět z nich nepřežilo, ztratily se, zničily, nebo skončily jako kuriozita v dětských kapsách. Teprve roku 1901 darovala Christina Couttsová zbylých osm kusů tehdejšímu muzeu. O rok později je Společnost skotských starožitníků zanesla do svého sborníku a poprvé navrhla, že může jít o symbolický pohřeb.

Ztráta devíti kusů a šedesát pět let bez institucionální péče znamenají, že původní nálezový kontext je nenávratně pryč. Právě to dělá záhadu tak odolnou vůči řešení. Věda umí analyzovat objekt. Neumí z osmi přeživších miniatur a ztracené lokality vyčíst motiv.

Hypotézy: od čarodějnictví po anatomické vraždy

Už v létě 1836 padaly teorie. Čarodějnictví. Symbolické pohřby námořníků zemřelých daleko od domova. Talismany. Žádná z nich se neopírala o víc než o dohad.

Nejsilnější interpretační stopu rozvinuli v roce 1994 badatelé Samuel Pyeatt Menefee a Allen D. C. Simpson ve studii publikované Old Edinburgh Club. Jejich hypotéza míří k nejtemější kapitole edinburghských dějin: k případu Williama Burkea a Williama Harea.

Mezi koncem roku 1827 a říjnem 1828 prodali tito dva muži edinburghskému anatomovi Robertu Knoxovi sedmnáct těl. První bylo tělo přirozeně zemřelého nájemníka, dalších šestnáct už pocházelo z vražd. Číslo sedmnáct tedy nesedí čistě na počet vražd, ale na celkový počet prodaných těl, a přesně odpovídá počtu nalezených rakví.

Materiálová analýza datuje textilie do raných třicátých let 19. století, tedy jen několik let po popravě Burkea v lednu 1829. Figurky navíc nesou stopy druhotné úpravy, původně mohlo jít o modelové vojáčky, které někdo přetvořil pro pohřební kontext. Logika hypotézy zní: někdo chtěl symbolicky „dodat pohřeb“ obětem, jejichž těla skončila na pitevním stole a nikdy nebyla řádně pochována.

Proti stojí dva problémy. Přímý důkaz (nápis, svědectví, deník) neexistuje. A dochované figurky vypadají jako mužské, zatímco většina Burkeových a Hareových obětí byly ženy.

Co zbývá z ostatních výkladů

V českém prostředí bývá záhadě přisuzována ještě jedna linie, spojovaná s badatelem Arnoštem Vašíčkem. Ten údajně srovnával edinburghské figurky s torajskými pohřebními sochami tau-tau z indonéského Sulawesi. Obojí jsou dřevěné antropomorfní reprezentace uložené ve skalním prostředí. Jenže tau-tau jsou portrétní effigie skutečných zemřelých, veřejně umístěné u skalních hrobů jako součást živé tradice. Edinburghské figurky jsou miniaturní, anonymní, skryté a zřejmě původně vůbec nevyřezané jako mrtví. Analogie je vizuálně lákavá, důkazně prázdná.

Zbývá ještě pozdní svědectví o jakémsi hluchoněmém muži, který měl nakreslit tři malé rakve s letopočty a předpovědět úmrtí. The Scotsman ho převyprávěl roku 1906, původní dopis ale nepřežil. Jde o nepřímé a slabě ověřitelné podání, zajímavé pro atmosféru, bezcenné pro vyšetřování.

Osm rakví za sklem

Dnes stojí osm přeživších rakví v National Museum of Scotland na Chambers Street v Edinburghu, ve čtvrtém patře skotských galerií, v sekci nazvané „Daith comes in“. Vstup je zdarma. Návštěvník se na ně dívá přes sklo vitríny a vidí přesně to, co viděli badatelé: drobné dřevěné schránky, které někomu stály za hodiny práce, za obstarání látek a kovových ozdob, za výstup na odlehlý svah a za pečlivé ukrytí pod břidlicí. Kdo to byl a proč, neví ani po sto devadesáti letech nikdo.