Hromnické jezírko má kyselou vodu kvůli síranům vzniklým při těžbě kamenečné břidlice

Dvanáct kilometrů od plzeňského pivovaru leží zatopený lom, jehož voda má pH 2,6. Je to slabý roztok kyseliny sírové a příroda ho sama vyrábí už přes sto let.

Foto: Adam Hauner - licence CC BY 3.0

Hromnické jezírko nevzniklo náhodou ani katastrofou. Vzniklo trpělivou chemií: pyrit ukrytý v kamenečných břidlicích reaguje s vodou a kyslíkem, uvolňuje sírany, rozpuštěné železo a vodíkové ionty. Výsledkem je načervenalá hladina šedesát metrů pod okolním terénem, obklopená šedými haldami a řídkými břízami. Cedule na místě mluví o vodě bez života. Věda říká něco trochu jiného a právě ten rozpor dělá z téhle díry v zemi jednu z nejzajímavějších geologických lokalit v Česku.

Lom, který se proměnil v kyselou nádrž

Historie těžby kamenečných břidlic u Hromnic sahá až do konce 16. století. Průmyslový rozběh přišel později: v letech 1760–1770 byla obnovena těžba a huť, od roku 1807 se tu vyráběla kyselina sírová z pyritu. V roce 1828 dělníci otevřeli odkliz, který dal vzniknout jámě dnešního jezírka. Závod fungoval ještě šest desetiletí, než ho v roce 1893 ekonomické důvody a vyčerpání snadno dostupných vrstev definitivně zastavily.

Co zůstalo, nebyl jen opuštěný lom. Odkrytý pyrit v břidlicích začal volně zvětrávat. Chemická rovnice je přímočará: sulfid železa plus voda plus kyslík rovná se sírany, rozpuštěné železo a kyselost. Jenže na rozdíl od jednorázové havárie tady reakce nikdy nepřestala. Podzemní přítok mineralizované vody ji neustále živí a jezírko funguje jako samoobslužná chemická laboratoř, která běží přes 130 let bez lidského zásahu.

Kyselina sírová místo koupaliště

pH povrchové vody se pohybuje mezi 2,6 a 2,8. Pro srovnání: ocet má pH zhruba 2,5, žaludeční šťáva kolem 1,5. Hromnické jezírko se pohybuje někde mezi; oficiální web obce ho popisuje jako slabý roztok kyseliny sírové a výslovně varuje, že voda není vhodná ke koupání.

Ke stabilitě chemismu přispívá také fyzikální vlastnost, kterou limnologové označují jako trvalou meromixii. Vodní vrstvy se během roku nikdy úplně nepromíchají. Spodní vrstva je hustší, anoxická a nasycená rozpuštěnými látkami; horní je sice kyselá, ale provzdušněná. Tento rozvrstvený systém brání ředění a udržuje extrémní podmínky rok za rokem. Podle odborné studie Tomáše Hrdinky jsou koncentrace síranů v Hromnicích pět- až desetkrát vyšší než v jezerech po těžbě uhlí a koncentrace kovů přibližně o řád vyšší při srovnatelném pH.

Mrtvá voda, která tak docela mrtvá není

Informační tabule na místě i turistické weby opakují totéž: voda bez života. Výzkum publikovaný v časopise Živa ale tento obraz koriguje. Ve svrchních vrstvách jezírka biologové našli fytoplankton, zelené řasy rodu Coccomyxa a Chlamydomonas, bičíkovce Lepocinclis a Chromulina. Žije tu vířník Cephalodella acidophila a u břehu byly nalezeny larvy pakomára. V oxické vrstvě byly dokonce naměřeny kyslíkové špičky až 31 miligramů na litr, což je hodnota, kterou byste nečekali ani v čistém horském potoce.

Správnější formulace tedy zní: bez ryb, bez běžného jezerního ekosystému, ale ne bez veškerého života. Extremofilní organismy si v kyselém koktejlu našly svou niku. A právě proto má jezírko status přírodní památky, ne navzdory devastaci, ale kvůli ní. Česká geologická služba ho označuje za nejvýznamnější historickou lokalitu po těžbě kyzových a kamenečných břidlic v Česku, cennou jako báňsko-historická památka i jako příklad vlivu chemismu hornin na živé organismy. Ochrana byla poprvé vyhlášena v roce 1975, aktuální krajské nařízení platí od června 2008.

Kde Hromnice stojí v evropském srovnání

Kyselá důlní jezera existují po celé Evropě, od španělského pásu pyritových dolů přes německé a rakouské lokality po hnědouhelné zbytkové jámy v Podkrušnohoří. Hromnické jezírko se mezi nimi vymyká původem i chemismem. Nejde o klasický uhelný lom, ale o relikt po těžbě pyritických břidlic a historické výrobě vitriolu. V českém kontextu patří k pouhým třem jezerům s pH trvale pod 4, vedle Zeleného jezera a Kamencového jezera v Chomutově.

Hrdinkova disertace ho označuje za nejkyselejší trvale meromiktické jezero v České republice. Podle nás je to přesnější vizitka než „jezírko bez života“. Barva vody zaujme na fotce, ale skutečný příběh Hromnic je v chemii, která se odmítá zastavit.

Jak se tam dostat

Z Plzně je to autem zhruba patnáct minut. Parkuje se přímo v obci Hromnice, odkud vede pozvolná cesta do kopce kolem pomníku Tří svatých. Po asi sto metrech se otevře první vyhlídka na hladinu hluboko pod vámi. Jezírko je možné obejít celé. Autobusem se dá dojet linkou 332 z plzeňského hlavního nádraží. Lokalita je volně přístupná a žádnou sezonní uzávěru se nepodařilo dohledat, ale do vody rozhodně nevstupujte a hlídejte děti i psy.

Pár kilometrů od města, které se definuje ležákem, leží jáma, kde se příroda definuje kyselinou sírovou. Není na ní nic líbivého. Ale málokteré místo v Česku tak názorně ukazuje, co se stane, když člověk odkryje horninu a pak odejde a chemie si začne žít vlastním životem.