Göbekli Tepe v Turecku patří k nejstarším známým monumentálním stavbám světa

Göbekli Tepe v jihovýchodním Turecku je o téměř 7 000 let starší než Chufuova pyramida. A postavili ho lovci-sběrači, kteří ještě neznali zemědělství.

Foto: Teomancimit - licence CC BY-SA 3.0

Pahorek nad vesnicí Örencik u města Şanlıurfa nevypadá jako místo, které přepisuje učebnice dějepisu. Kolem se rozprostírá suchá anatolská step a žlutohnědá půda, v dálce se rýsuje silueta města. Jenže pod tenkou vrstvou hlíny se od poloviny devadesátých let odkrývají kruhové stavby s monumentálními T-pilíři, některé vysoké přes šest metrů a těžké kolem čtyřiceti tun. Radiokarbonové datování nejstarší odkryté struktury, takzvané Enclosure D, ukazuje na období mezi lety 9745 a 9314 př. n. l. Pro srovnání: první fáze Stonehenge spadá zhruba do roku 3000 př. n. l., jeho ikonický kamenný kruh do roku 2500 př. n. l. a Velká pyramida v Gíze do období vlády faraona Chufua, přibližně do let 2589–2566 př. n. l. Göbekli Tepe je starší o šest až sedm tisíciletí. A to je odkryta jen omezená část areálu, geofyzikální průzkum naznačuje zhruba dvacet dalších dosud pohřbených struktur.

Chrám dřív než pole

Největší převrat, který Göbekli Tepe přináší, není samotné číslo na časové ose. Je to fakt, že monumentální kamennou architekturu tu vybudovala společnost, která podle všech dostupných důkazů ještě plně nepřešla k zemědělství. Provinční kulturní úřad Şanlıurfy popisuje stavitele jako lovce-sběrače v přechodovém období, kteří se na pahorku pravidelně shromažďovali k rituálním účelům. UNESCO ve svém rozhodnutí o zápisu z roku 2018 mluví o díle komunit 10.–9. tisíciletí př. n. l. a o pravděpodobných veřejných rituálech.

Zažitý školní model říká: nejdřív zemědělství, pak přebytek, pak specializace, pak monumentální stavby. Göbekli Tepe ten řetězec obrací, nebo přinejmenším komplikuje. Potřeba společného rituálního místa mohla být jedním z motorů, které lidi přiměly usadit se a začít pěstovat obilí, ne naopak. Německý archeologický institut (DAI), který lokalitu dlouhodobě zkoumá, zároveň upozorňuje, že populární nálepka „nejstarší chrámy světa“ je zjednodušující. Göbekli Tepe je třeba číst v kontextu celé sítě neolitických míst regionu, ne jako osamělý zázrak.

Co turista skutečně uvidí

Kdo čeká opuštěnou ruinu v poli, bude překvapený. Areál má od roku 2018 status památky UNESCO a tomu odpovídá návštěvnický režim. Od vstupní části vás ke kopci odveze kyvadlová doprava, kde jsou vykopávky zastřešené ochrannou konstrukcí. Šest odkrytých komplexů s kruhovými a oválnými půdorysy obklopují T-pilíře zdobené reliéfy zvířat: lišek, hadů, divokých prasat, supů. K dispozici je audioprůvodce a informační panely.

Praktické údaje pro léto 2026:

• Otevírací doba: denně 8:30–19:00 (pokladna do 18:30), platí od 25. dubna do 1. října
• Vstupné: 20 € pro zahraniční návštěvníky, tedy zhruba 483 Kč; kombinovaný lístek s nedalekou lokalitou Karahantepe stojí 21 €
• Doprava z města: městský autobus z uzlu Abide v Şanlıurfě, spoje v 10:00, 13:00 a 16:00; lokalita leží asi 15–20 km od centra

Originální nálezy i repliky areálu najdete v şanlıurfském archeologickém muzeu přímo ve městě. Podle nás je ideální kombinace obou: muzeum poskytne kontext a pahorek měřítko.

Cesta z Česka

Přímá linka Praha–Şanlıurfa neexistuje. Lety s přestupem (typicky přes Istanbul) se na Skyscanneru aktuálně pohybují od 5 190 Kč za zpáteční cestu. Şanlıurfa GAP Airport leží 36 km severně od města a obsluhuje domácí spoje do Istanbulu, Ankary, Antalye a Izmiru. Z letiště do centra Şanlıurfy a odtud ke Göbekli Tepe je potřeba počítat s místní dopravou: taxíkem nebo zmíněným městským autobusem.

Celkový rozpočet na víkendový výlet z Prahy se dá při rozumném plánování vtěsnat pod 15 000 Kč včetně ubytování. Şanlıurfa není Kappadokie ani Istanbul, ale právě proto nabízí autentičtější zážitek bez davů.

Sup, kometa a vědecký spor

Jeden z pilířů, označovaný jako Pilíř 43, přitahuje pozornost i mimo archeologickou obec. Martin Sweatman z edinburské School of Engineering v recenzovaném článku z roku 2024 interpretuje reliéfy na pilíři jako lunisolární kalendář a záznam dopadu komety na konci mladšího dryasu, tedy kolem roku 10 950 př. n. l. Teorie se šíří internetem rychleji než jakákoli jiná informace o lokalitě.

Jenže výkopový tým DAI ji od roku 2017 veřejně zpochybňuje. Námitky jsou konkrétní: souhvězdí, jak je známe dnes, nelze bez dalšího promítat o dvanáct tisíc let zpět; areál nemá vlastnosti observatoře; a datace reliéfů nemusí odpovídat události, kterou Sweatman popisuje. Sweatman není členem výkopového týmu, je inženýr, ne archeolog. To jeho práci automaticky nediskvalifikuje, ale zasazuje ji do správného rámce: jde o menšinovou, byť publikovanou interpretaci, ne o konsenzus oboru.

Co zůstává záhadou

I bez kometárních teorií nabízí Göbekli Tepe dost nevyřešených otázek. Turecký kulturní portál ministerstva výslovně uvádí čtyři: kdo přesně komplexy stavěl, jak byly přesunuty a vztyčeny pilíře vážící desítky tun, proč byly struktury v určitém bodě záměrně zasypány zeminou a jaký byl jejich přesný účel. Odpovědi mohou přinést desítky dosud neodkrytých struktur pod povrchem pahorku.

Dvanáct tisíc let staré T-pilíře s reliéfy supů a lišek stojí dvacet kilometrů od tureckého provinčního města, kam se z Prahy dostanete s jedním přestupem. Není třeba čekat na vyřešení všech záhad, stačí tam přijet a nechat na sebe působit měřítko toho, co dokázali lidé, kteří ještě neseli první zrno.