Kalifornský wapiti se zotavil z prudkého úbytku díky ochraně posledních zbytků populace
V Zoo Plzeň se 13. července 2026 narodil sameček wapiti kalifornského, prvního mláděte v jediném evropském zoo chovu tohoto poddruhu za posledních deset let.
Obsah článku
Příběh jednoho malého jelena, který se po několika dnech rozkoukal a vyrazil s matkou do výběhu, sahá o sto padesát let zpátky do kalifornského Central Valley. Tam, kde se na konci 19. století zdálo, že nejmenší severoamerický poddruh wapiti navždy zmizel, stačilo odhodlání jednoho farmáře a hrstky ochránců, aby se z odhadovaného minima kolem jednoho páru až čtyř příbuzných zvířat rozrostla populace na dnešních zhruba 5 700 kusů. Plzeňské mládě je přímým potomkem této úzké linie, a zároveň testem, zda si Evropa dokáže svou záložní větev udržet.
Od půl milionu k nule a zpět
Před zlatou horečkou žilo v Kalifornii podle odhadů přes 500 000 wapiti kalifornských. Masový lov na maso, kůže a lůj, tlak osadníků a konkurence dobytka populaci srazily tak rychle, že v roce 1873 byl poddruh považován za vyhubený. O rok později ale rančer Henry Miller objevil poslední přeživší zvířata u jezera Buena Vista a rozhodl se je chránit na svém pozemku. V roce 1895 napočítali úředníci 28 kusů.
Záchrana nebyla ani rychlá, ani snadná. První pokusy o odchyt „rodeo“ metodou z velké části selhaly; úspěšnější se ukázaly korálové pasti. Mezi lety 1914 a 1934 bylo 235 zvířat přesunuto do 22 nových lokalit včetně Cache Creek a Owens Valley. V roce 1932 vznikla rezervace u Tupmanu, v roce 1971 kalifornský zákon zakázal lov, dokud populace nepřekročí 2 000 kusů, a federální nařízení z roku 1976 zpřístupnilo vhodné veřejné pozemky pro návrat stád. Milník přišel v roce 1987, kdy počet wapiti kalifornských hranici dvou tisíc překonal. Dnes Kalifornie eviduje přibližně 5 700 kusů ve 22 stádech.
Genetické hrdlo, které se nezavře
Čísla vypadají jako jednoznačný úspěch. Genetika ale mluví opatrněji. Historická zkratka „celá populace pochází z jediného páru“ není zcela prokázaná; oficiální kalifornský zdroj i genetické studie připouštějí minimum na úrovni jednoho páru nebo malé skupiny dvou až čtyř blízce příbuzných jedinců. I v tom optimističtějším scénáři jde o extrémně úzké hrdlo.
Důsledky jsou měřitelné. Studie z roku 2007 publikovaná v Journal of Mammalogy naměřila u wapiti kalifornského heterozygotnost 0,18, oproti 0,51 u wapiti skalnatého a manitobského. Novější práce v Conservation Genetics upozorňuje na malé efektivní velikosti dílčích populací a riziko inbrední deprese bez dostatečného toku genů mezi stády. Kalifornské úřady proto dlouhodobě řídí přesuny zvířat mezi lokalitami a provádějí genetický monitoring. Početně obnovený poddruh zkrátka není totéž co geneticky zajištěný poddruh.
Evropská větev na jednom uzlu
Evropský příběh wapiti kalifornského je ještě užší než ten kalifornský. V roce 1970 dovezl Tierpark Berlín tři zvířata ze Zoo San Diego. Z těchto tří zakladatelů vzešla celá evropská zoo linie. Plzeň se k chovu dostala v prosinci 2002, kdy přijala první trio, nikoli z Berlína, jak se občas uvádí, ale z Tierparku Cottbus. Původní plzeňská skupina za svůj život odchovala devět mláďat a postupně dožila.
Zlom přišel 6. listopadu 2019, kdy Plzeň převzala z Berlína tři samce a tři samice. Tierpark Berlín chov ukončil podle Zoo Plzeň v rámci přestavby areálu; berlínská zahrada v posledních letech prochází rozsáhlou rekonstrukcí včetně nového elefantária. Od té chvíle je Plzeň jedinou evropskou zoologickou zahradou, kde se wapiti kalifornský chová. V Evropě přitom existují ještě dva nezoologičtí držitelé v Německu a Polsku, ale koordinovaný zoo chov stojí a padá s jedním městem na západě Čech.
Sameček s otevřenou budoucností
Narozený sameček je prvním potomkem dominantního samce, kterého Plzeň získala z Berlína už v roce 2012. Je to první mládě wapiti kalifornského v celé Evropě za deset let. Matka ho po porodu rychle přijala a po několika dnech s ním začala chodit do výběhu v horní části zoo, v expozicích západu Severní Ameriky nad Sonorskou pouští.
Podle zoo může sameček zůstat se stádem do dvou let věku. Pak mu bude nutné najít nové umístění. Kam přesně, zatím nikdo veřejně neřekl, a při jediném evropském zoo chovu to není triviální úkol. Každé mládě v takto úzké linii je zároveň chovatelský úspěch i logistická výzva: geneticky cenné zvíře, pro které musí existovat místo, partner a plán.