Franklinova expedice skončila v Arktidě tragédií, jejíž detaily vědci skládají dodnes

Dvě válečné lodě Royal Navy, HMS Erebus a HMS Terror, měly prorazit Severozápadní průjezd a zapsat Británii do dějin polárního průzkumu. Místo toho zmizely.

Foto: Jeffdelonge - licence CC BY SA 3.0

Téměř sto sedmdesát let trvalo, než je Kanada našla na dně arktického moře: Erebus v roce 2014, Terror o dva roky později. Vraky jsou v mimořádném stavu, studená voda a sediment s minimem kyslíku je zakonzervovaly jako časovou kapsli. Jenže právě proto je příběh Franklinovy expedice stále otevřený: každý nový nález zpřesňuje obraz lidského rozpadu, který se odehrával měsíc po měsíci, ale žádný z nich zatím nepřinesl definitivní rozuzlení.

Co víme jistě, a kde končí záznamy

Osu příběhu drží jediný dokument. Takzvaná Victory Point note je formulář, který posádka původně vyplnila 28. května 1847 rutinní zprávou o průběhu plavby. O jedenáct měsíců později, 25. dubna 1848, na jeho okraj někdo připsal stručný dodatek. Z něj vyplývá několik tvrdých faktů:

• Lodě uvízly v ledu u ostrova King William v září 1846 a už se neuvolnily.
• Sir John Franklin zemřel 11. června 1847. Příčina smrti uvedena není.
• K datu dodatku bylo mrtvých celkem 24 mužů včetně devíti důstojníků.
• Zbývajících 105 přeživších pod velením kapitána Croziera opustilo lodě a vydalo se pěšky na jih k řece Back’s Fish River.

Tím záznam končí. Co se dělo po 25. dubnu 1848, nemá žádný přímý písemný pramen z expedice. Sto pět mužů vyrazilo do arktické pustiny, a nikdo z nich nedošel k záchraně.

Vraky jako neotevřená kniha

Když potápěči Parks Canada poprvé systematicky prozkoumali interiér HMS Terror v roce 2019, našli scénu, která vypadala, jako by posádka odešla včera. Postele, stoly, police s nádobím, mapové skříně, vše na svém místě. Kapitánská kabina zůstává z velké části zasypaná sedimentem, a právě tam by podle archeologů mohly ležet lodní deníky nebo rozkazy, které by vysvětlily rozhodování po Franklinově smrti.

Žádný takový dokument ale dosud veřejně představen nebyl. Práce pod vodou probíhá v extrémně krátkém okně pozdního arktického léta, kdy led ustoupí natolik, aby se dalo potápět. Oblast je odlehlá, logistika nákladná a každý zásah do sedimentu musí být šetrný, právě vrstva bahna chrání to, co by mohlo být nejcennější. Od roku 2025 Parks Canada přechází od intenzivního terénního výzkumu k pravidelnému monitoringu a nové strategii. Tempo se zpomaluje, ale otázky zůstávají.

DNA, kosti a důkazy o posledních dnech

Moderní forenzika posunula příběh tam, kam se viktoriánští hledači nemohli dostat. V září 2024 oznámila University of Waterloo, že pomocí DNA identifikovala Jamese Fitzjamese, třetího muže ve velení expedice. Stal se teprve druhým pozitivně určeným členem ze 105 mužů, kteří lodě opustili. A detail, který nelze obejít: jeho čelist nese stopy odpovídající kanibalismu po smrti.

Nejde o novou spekulaci. Už v roce 1997 výzkumníci zdokumentovali řezné stopy na téměř čtvrtině kostí z jedné z pobřežních lokalit, čímž potvrdili svědectví, která Inuité podávali britským hledačům už v padesátých letech 19. století. Tehdejší Admiralita je odmítala. Dnes jsou součástí vědeckého konsenzu.

Právě inuitská ústní tradice, označovaná jako Inuit Qaujimajatuqangit, sehrála klíčovou roli i při hledání vraků. Parks Canada dlouhodobě spolupracovala s nositeli těchto znalostí, mezi nimi s Louiem Kamookakem z Gjoa Haven. Kombinace tradičních svědectví a moderní technologie (sonaru, batimetrie, autonomních podvodních dronů) nakonec vedla k oběma nálezům.

Proč neexistuje jedno vysvětlení

Lákavá je představa jediné příčiny: otrávily je konzervy s olovem, zabila je tuberkulóza, zradil je špatný velitel. Jenže současná odborná literatura takové zjednodušení odmítá. Studie publikované v Polar Record ukazují, že kolaps expedice byl nejspíš výsledkem kombinace faktorů: uvěznění v ledu, vyčerpání zásob, podvýživy, chladu a nemocí, které se navzájem zesilovaly. Hledat jednu „kouřící zbraň“ znamená podcenit, jak komplexní arktická katastrofa byla.

Franklinův hrob nebyl nalezen. Přesná trasa ústupu po 25. dubnu 1848 není známa. Není jasné, proč se HMS Terror ocitl v Terror Bay, desítky kilometrů od místa, kde lodě uvízly; vrátil se k němu někdo z posádky, nebo se uvolnil a doplul sám? Každá odpověď, kterou moderní výzkum přináší, zatím spíš otevírá další otázku, než aby příběh uzavřela.