Důlní odval v Aberfanu zasypal školu a domy. Katastrofa z roku 1966 zabila 144 lidí

Ráno 21. října 1966 zasáhl velšskou obec Aberfan sesuv důlního odvalu. Zahynulo 116 dětí a 28 dospělých, většina přímo ve třídách základní školy.

Foto: Stephen McKay - licence CC BY-SA 4.0

Bylo krátce po půl desáté. Děti v Pantglas Junior School právě usedaly k prvním hodinám po ranním shromáždění. Nad vesnicí se pohnul odval číslo 7, sto čtyřicet tisíc metrů krychlových nasáklé hlušiny, jemného uhelného prachu a bahna, které se během okamžiků proměnily v černý proud valící se z kopce přímo na školní budovu a přilehlé domy. Proud pohřbil učebny i s dětmi uvnitř. Záchranáři, horníci z okolních dolů a sousedé kopali holýma rukama. Většinu obětí tvořily děti ve věku sedmi až deseti let. Pět učitelek zahynulo s nimi.

Halda, která neměla stát tam, kde stála

Aberfan leží v úzkém údolí jižního Walesu, pod svahem, na němž důl Merthyr Vale Colliery po léta ukládal odpadní materiál z těžby. Nešlo o kusy uhlí, ale o hlušinu, jemný uhelný kal a další rubaný odpad, tedy o materiály, které po nasycení vodou ztrácejí soudržnost. Odval číslo 7 byl založen přímo nad známými prameny. Voda se v něm hromadila a podloží bylo trvale podmáčené.

Nebylo to poprvé, co se haldy nad Aberfanem pohnuly. Menší sesuvy se odehrály už dříve. Obecní rada Merthyr Tydfil si písemně stěžovala na nebezpečí skládkování přímo za školami. National Coal Board (NCB), státní těžařský podnik spravující britské uhelné doly, varování ignoroval. Neměl ani vlastní jednotnou politiku pro bezpečné zakládání a kontrolu odvalů. Specifická legislativa pro bezpečnost důlních hald v Británii tehdy neexistovala.

Selhání, které komise nazvala „neschopností“

Vyšetřovací komise pod vedením lorda Edmunda-Daviese pracovala měsíce a její závěry byly zdrcující. Katastrofě šlo zabránit. Odpovědnost nesla NCB, od vedení podniku až po místní management. Komise mluvila o „hrubé, nekompetentní neschopnosti“, o ignorování jasných varování a o systémovém selhání řízení.

Předseda NCB lord Robens do Aberfanu dorazil až 36 hodin po katastrofě. Místo aby okamžitě odjel do Aberfanu, zamířil nejprve do Guildfordu, kde přijímal funkci kancléře University of Surrey. Na místě pak prohlásil, že sesuv způsobil „neznámý pramen“, tvrzení, které místní okamžitě odmítli, protože o pramenech pod odvalem věděli roky. Robens nebyl odvolán. Nikdo z NCB nebyl trestně stíhán. Už v raných fázích vyšetřování generální prokurátor signalizoval, že k obžalobě nedojde. Poslanci to později v parlamentu označili za skandální. Aberfan se stal jedním z nejbolestivějších symbolů nevyvozené odpovědnosti v britských dějinách.

Sbírka pro oběti, ze které stát zaplatil odklizení haldy

Reakce veřejnosti byla okamžitá a masivní. Do Aberfan Disaster Fund přišlo téměř devadesát tisíc příspěvků z celého světa, celková suma dosáhla zhruba 1,75 milionu liber. Královna Alžběta II. později při výročí hovořila o „myšlenkách celého národa“. Jenže právě s tímto fondem se pojí jedna z nejtemnějších kapitol příběhu.

Z peněz veřejné sbírky, určených postiženým rodinám, bylo 150 tisíc liber použito na odstranění zbývajících nebezpečných hald nad vesnicí, tedy na odstranění rizika, které způsobil státní podnik. Britská vláda tuto částku vrátila až 31. července 1997, po jednatřiceti letech. Stát nejprve selhal v prevenci, pak nechal komunitu platit za nápravu z vlastní sbírky a dluh uznal až na prahu nového tisíciletí.

Zákony, které přišly pozdě, ale přišly

Aberfan donutil Británii vytvořit právní rámec, který do té doby chyběl. V roce 1969 vstoupil v platnost Mines and Quarries (Tips) Act, první zákon výslovně upravující odpovědnost vlastníků a manažerů za bezpečnost důlních odvalů, pravomoci inspektorů i evidenci aktivních a uzavřených hald. Následovaly prováděcí předpisy v roce 1971, moderní rámec pro aktivní doly přinesly Mines Regulations 2014.

Wales šel ještě dál. Od září 2025 platí zákon o opuštěných důlních a lomových odvalech, který zavádí povinnou registraci, pravidelný monitoring, inspekce a nový specializovaný úřad (Disused Tips Authority for Wales). Šedesát let po katastrofě je Aberfan stále živým legislativním odkazem, nikoli jen historickou připomínkou.

Trauma, které přetrvalo generace

Psychiatrická studie publikovaná v British Journal of Psychiatry zkoumala po třiatřiceti letech děti, které sesuv ve škole přežily. Výsledek potvrdil to, co komunita věděla dávno: přeživší vykazovali výrazně vyšší výskyt celoživotní posttraumatické stresové poruchy než srovnávací skupina z téže obce.

Na místě Pantglas Junior School dnes nestojí nová škola. Je tam komunitní pamětní zahrada (Garden of Remembrance) na půdorysu zničené budovy. Na hřbitově v Aberfanu, přístupném celoročně, stojí řady bílých oblouků nad hroby obětí. Letos v říjnu si Wales připomene šedesáté výročí rána, kdy průmyslové selhání proměnilo běžné školní dopoledne ve státní trauma. Národní knihovna Walesu už komunitě předala novou Knihu památky, připravenou k výročním ceremoniím.

Aberfan není jen staré důlní neštěstí. Je to příběh o tom, co se stane, když průmyslové riziko překročí plot závodu a dopadne na školní třídu plnou dětí a když instituce, které měly chránit, selžou v každé fázi od prevence přes reakci až po odškodnění.