Mata Hari byla popravena za špionáž. Její případ dodnes provází legenda i pochybnosti

Ráno 15. října 1917, krátce po úsvitu, stanula Margaretha Geertruida Zelle, světu známá jako Mata Hari, před popravčí četou na střelnici ve Vincennes u Paříže.

Foto: Picryl

Četa 4. pluku zuávů vypálila na povel poddůstojníka 23. dragounů. Rozsudek třetí válečné rady z 25. července téhož roku zněl jasně: vinna ze špionáže a ze styku s nepřítelem za účelem napomáhat jeho podnikům. Verdikt byl jednoznačný. Důkazy, na nichž stál, jednoznačné nebyly.

Celebrita dřív než obviněná

Mata Hari nebyla anonymní agentkou, kterou by odhalili v šedém kabátě na nádraží. Byla celoevropskou hvězdou. Nizozemka z Leeuwardenu si vybudovala exotickou identitu údajné orientální tanečnice, vystupovala v Paříži, Berlíně i Vídni; Fries Museum uchovává její výstřižkové knihy z let 1905–1915, včetně fotografie z vídeňského Apollo Theater z ledna 1907. Měla milence mezi důstojníky několika armád, pohybovala se v nejvyšších společenských kruzích a žila na úrovni, která sama o sobě budila podezření.

Právě tento životní styl se jí stal osudným víc než cokoli jiného. Když Francie v roce 1917 procházela nejtěžší fází války, morálka armády se hroutila a na frontě se bouřily celé jednotky, zpravodajské služby potřebovaly úspěch. Kapitán Georges Ladoux, šéf francouzské kontrašpionáže, podle National Geographic cítil, že zatčení prominentního špiona může povzbudit národ. Mediálně známá cizinka s „pochybnou“ pověstí se stala ideálním terčem.

Proces bez kouřícího revolveru

Zatčení proběhlo 13. února 1917 v pařížském hotelu. Při domovní prohlídce vyšetřovatelé zapečetili dvanáct souborů věcí a dokumentů: korespondenci, vizitky, osobní předměty. Žádný šifrovací klíč, žádnou mapu opevnění, žádný jednoznačný důkaz předání vojenského tajemství.

Proces trval dva dny a byl neveřejný. Obžaloba stála na osmi bodech, jejichž přesné znění dodnes není z otevřených zdrojů kompletně rekonstruovatelné. Jisté je, že Mata Hari přijala německé peníze a byla vedena pod krycím označením H21. Zároveň vstoupila do hry i s francouzskou rozvědkou. Soud ale neřešil jeden konkrétní předaný dokument nebo jedno prozrazené tajemství; probíral kontakty, pohyb po Evropě, zachycené depeše a především její „nemorální“ způsob života. Důkazů o nevázaném životě bylo dost. Důkaz o konkrétním škodlivém činu chyběl.

Často tradovaná historka o zradě tanků, podle níž měla Němcům prozradit existenci nové zbraně nasazené na Sommě, neobstojí. Historik Léon Schirmann při práci s archivními spisy zjistil, že tanková obvinění se u procesu vůbec neprobírala a Němce tanky v roce 1916 fakticky zaskočily. Jde o pozdější vrstvu legendy, ne o soudní fakt.

Válečná represe v číslech

Mata Hari nebyla jediná ani typická oběť špionážních represí první světové války. Byla jen nejviditelnější. Britské úřady popravily za špionáž jedenáct lidí. Německé okupační správy v západní Evropě odsoudily k smrti 277 osob, z toho deset žen. V samotné Belgii stanulo před soudem 358 žen, 37 dostalo trest smrti a třináct bylo skutečně popraveno.

Pro srovnání: u britské zdravotní sestry Edith Cavellové, popravené Němci v roce 1915, existovalo přiznání k pomoci s útěkovou sítí pro spojence. U Maty Hari nic takového. Rozdíl mezi ní a desítkami dalších odsouzených nespočíval v síle důkazů, ale v síle příběhu: žena, sexappeal, luxus, cizinka a poprava v kulisách válečné hysterie.

Legenda, která začala okamžitě

Případ neskončil výstřely ve Vincennes. Oficiální archiv francouzského ministerstva obrany dokládá, že zpravodajské služby sledovaly mezinárodní ohlasy procesu ještě do roku 1935. Legenda tedy nevznikla s odstupem desetiletí, žila prakticky od první chvíle.

Nabalovala se postupně: film s Gretou Garbo z roku 1931, stovky knih, divadelní zpracování. V Československu natočili v roce 1970 film Mata Hari se Slávkou Budínovou. Každá nová vrstva přidávala další detaily, polibek popravčí četě, teatrální odhalení těla, které patří spíš do mytologie než do archivního spisu. Fries Museum v Leeuwardenu dnes pracuje s heslem „mýtus a dívka“ a právě ten rozpor drží případ při životě.

Co vlastně víme jistě

Soudní spisy jsou dnes dostupné přes databázi Mémoire des hommes pod jménem Zelle. Jenže čím víc se do nich badatelé noří, tím méně jasný je obraz „největší špionky století“. Samotný francouzský archivní úřad shrnuje, že ani Němci, ani Francouzi po válce nedokázali prokázat, že by Mata Hari předala zásadní informace.

Neuzavřenost případu nepramení z konspirační záhady. Pramení z toho, že slavná legenda je mnohem konkrétnější než samotný důkazní materiál. Mata Hari je dnes silnější ne jako špionka, ale jako ukázka toho, jak stát ve válečné krizi vyrobí z mediálně výrazné ženy exemplární případ. Dokumenty existují, jsou přístupné, a právě proto debatu spíš živí, než uzavírají.