Požár parníku General Slocum zabil přes tisíc lidí a zničil německou komunitu v New Yorku

Ráno 15. června 1904 vyplul z přístavu na East Third Street výletní parník plný žen a dětí. Do hodiny byl v plamenech a většina z nich byla mrtvá.

Foto: Picryl

General Slocum vezl toho dne nedělní školní výlet luteránského sboru St. Mark’s z Kleindeutschland, německé čtvrti na dolním Manhattanu. Loď mířila po East River na piknik na Long Island. Než dorazila k cíli, oheň pohltil její dřevěnou palubu, shnilé záchranné vesty se rozpadly v rukou tonoucích a praskající hadice nedodaly ani kapku vody. Kolik přesně lidí zahynulo, není dodnes jednoznačné: federální vyšetřovací komise z roku 1904 pracovala s číslem 957, newyorské paměťové instituce dnes běžně uvádějí 1 021 obětí. Jisté je, že šlo o největší jednorázovou ztrátu civilních životů v dějinách New Yorku až do 11. září 2001, tragédii srovnatelnou měřítkem s potopením Titaniku, a přesto téměř zapomenutou.

Plovoucí troud s certifikátem

General Slocum prošel inspekcí 5. května 1904, tedy pouhých čtyřicet dní před katastrofou. Certifikát dostal následující den. Na papíře byl v pořádku. Ve skutečnosti šlo o dřevěnou loď, kterou federální komise později označila za „krabici na podpal“.

Požár začal v přední kabině, kde se skladovala balicí sláma, oleje, lampy, barvy a staré hadice. Obsluha v prostoru běžně používala zápalky a otevřený oheň. Když plameny vyšlehly, posádka sáhla po požárních hadicích, a ty pod tlakem praskaly. Záchranné čluny byly přimalované k palubě, nikdo je nedokázal včas spustit. A záchranné vesty? Jejich korková výplň se po letech rozpadala, potahy hnily. Při pozdějších reinspekčních kontrolách v newyorském přístavu vyšlo najevo, že třetina záchranných vest na výletních parnících byla závadná. U hadic to bylo přes čtvrtinu.

Posádka nikdy neabsolvovala požární ani člunový dril. Federální komise to shrnula jako „systémové zanedbání, neefektivitu a laxní dohled“, které se netýkaly jen jedné lodi, ale celé inspekční kultury newyorského přístavu.

Kapitán, který nezastavil

Klíčovou postavou vyšetřování se stal kapitán William Van Schaick. Podle jeho verze se o požáru dozvěděl pozdě a jedinou možností bylo přistát u North Brother Island v East River. Komise mu nevěřila. Podle její rekonstrukce dostal zprávu o ohni dřív, ještě západněji na řece, kdy měl k dispozici bližší břeh.

I kdyby jeho verze platila, přistání u North Brother Island provedl špatně. Loď položil tak, že většina trupu zůstala v hluboké vodě. Ženy a děti, které skákaly z paluby, se ocitly tam, kde nedosáhly na dno. Většina z nich neuměla plavat; v roce 1904 to u žen z dělnických rodin nebylo obvyklé a těžké dobové oděvy je stáhly pod hladinu.

Van Schaick byl nakonec odsouzen za kriminální nedbalost k maximálnímu trestu deseti let. Obžaloba mířila i na management lodní společnosti a na stav vybavení, ale skutečný trest odnesl především kapitán. Soudní spis ukazuje, že právní rámec doby nedokázal účinně postihnout systémové selhání celého řetězce, od vlastníka přes inspektory až po dodavatele vest.

Smrt jednoho sboru, konec jedné čtvrti

Na palubě General Slocum nebyl náhodný průřez New Yorkem. Byli tam členové jedné konkrétní kongregace, německého evangelického luteránského sboru St. Mark’s z East 6th Street. Ženy, děti, babičky. Muži většinou zůstali v práci, na výlet nešli. Katastrofa proto nezasáhla komunitu rovnoměrně. Vyrvala z ní matky, dcery a vnoučata.

Kleindeutschland, „Malé Německo“, zabíralo bloky kolem Tompkins Square na Lower East Side. Šlo o hustou síť kostelů, spolků, hospod, řemeslných dílen a vzájemné pomoci, jakou si přistěhovalecké komunity budovaly po celá desetiletí. St. Mark’s byl jednou z klíčových institucí této sítě. Když během jediného odpoledne zemřelo přes tisíc jeho členů, nezmizela jen skupina lidí. Rozpadlo se rodinné a spolkové jádro, které čtvrť drželo pohromadě.

V měsících po tragédii se mnoho německých rodin odstěhovalo do Yorkville na Upper East Side, další se rozptýlily do jiných částí města i mimo něj. St. Mark’s se později sloučil se Zion Lutheran Church. Původní budova na East 6th Street zůstala stát, ale kongregace, která ji naplňovala, už neexistovala. Kleindeutschland jako adresa německého Manhattanu tiše zaniklo.

Zajímavé je, že přímo v sousedství žila česká a slovenská komunita; Avenue B se říkalo „Czech Boulevard“ a kolem Tompkins Square fungovaly české spolky a instituce. Středoevropská mapa dolního Manhattanu byla tehdy mnohem pestřejší, než si dnes dokážeme představit. Zda mezi oběťmi byli i lidé z českých zemí, se z dostupných pramenů nedá potvrdit, ale geografická blízkost obou komunit je nesporná.

Malá fontána pro velkou tragédii

V Tompkins Square Park dnes stojí pamětní fontána s nápisem „Byly to nejčistší děti této země, mladé a krásné“. Je to nenápadný památník, snadno přehlédnutelný mezi lavičkami a dětskými hřišti. Podle Municipal Art Society o General Slocum většina dnešních Newyorčanů nikdy neslyšela.

Není těžké pochopit proč. Katastrofa neměla celonárodní mýtus typu Titaniku; žádný oceán, žádné celebrity na palubě, žádný hollywoodský film. Byla svázaná s konkrétní přistěhovaleckou čtvrtí, která po ní přestala existovat. Nebylo komu příběh předávat dál.

Přesto po sobě zanechala konkrétní stopu. Federální vyšetřovací zpráva doporučila zpřísnit inspekce záchranných vest a hadic, povinně je fyzicky testovat pod zátěží, kontrolovat hořlavé materiály v lodních prostorech, zvýšit dohled nad výletními parníky a zavést reálné drily posádek. Pravidla, která dnes bereme jako samozřejmost, se rodila z popela dřevěné lodi na East River.

General Slocum připomíná, že velké katastrofy nemusí zasáhnout celý národ, aby změnily tvář města. Stačí jedno odpoledne, jeden sbor, jedna loď se shnilými vestami, a čtvrť, která stála sto let, se rozpadne během jediného léta.