Tyfová Mary ukázala, jak těžké je spojit ochranu veřejnosti a práva jednotlivce

Irská kuchařka v New Yorku strávila v nucené izolaci na ostrově téměř třicet let, aniž u ní kdy propukla nemoc, kterou šířila.

Foto: Picryl

Příběh Mary Mallonové začíná banálně: rodiny bohatých Newyorčanů najímaly kuchařky a Mary vařila výborně. Jenže kam přišla, tam se během týdnů objevil břišní tyfus. Epidemiolog George Soper ji v roce 1907 vystopoval jako první zdokumentovanou asymptomatickou přenašečku tyfu v USA. Co následovalo, nebyl soudní proces ani trestní rozsudek. Bylo to rozhodnutí městského zdravotního úřadu, které Mary poslalo na North Brother Island v East River, nejprve na tři roky, podruhé na celý zbytek života. Její případ dodnes slouží jako učebnicová ukázka toho, co se stane, když má stát medicínsky pravdu, ale selže v důstojnosti a nabídce reálné alternativy.

Kuchařka, která nevěřila vlastnímu tělu

Bakterie Salmonella Typhi se přenáší fekálně-orální cestou, kontaminovanýma rukama, jídlem nebo vodou. Podle CDC se přibližně jedno až čtyři procenta pacientů stávají chronickými nosiči, kteří bakterii vylučují déle než rok, aniž by sami pociťovali příznaky. Mary Mallonová patřila právě do této skupiny. Vypadala zdravě, cítila se zdravě a představa, že její ruce zabíjejí, jí připadala absurdní.

Soper ji konfrontoval s laboratorními výsledky, ale Mary reagovala zuřivě, údajně ho vyhnala vidličkou na maso. V dopise z roku 1909, dochovaném v editované podobě na PBS/NOVA, psala, že je držena jako vězeňkyně, aniž by byla nemocná. Tady se lámal klíčový bod celého případu: tehdejší medicína uměla bakterii v jejím těle prokázat, ale nedokázala jí srozumitelně vysvětlit, proč celoživotně zdravý člověk může být trvalým zdrojem nákazy. A Mary neměla důvod věřit instituci, která ji zavřela bez soudu.

Kompromis, který nevydržel

V roce 1910 městský zdravotní úřad Mary propustil. Podmínky byly jasné: přestat vařit, pravidelně se hlásit hygienikům, pracovat v jiném oboru. Krátký kompromis mezi veřejným zájmem a osobní svobodou skutečně existoval.

Jenže Mary neuměla nic jiného tak dobře jako vařit, a alternativní zaměstnání, které jí úřady nabídly, bylo podstatně hůř placené. Pod falešným jménem se vrátila k plotně. V roce 1915 ji Soper znovu vypátral, tentokrát ve Sloane Maternity Hospital, kde propuklo nové ohnisko tyfu. Dvacet pět nakažených, dvě úmrtí. Kompromis skončil. Mary putovala zpět na North Brother Island a zůstala tam až do své smrti 11. listopadu 1938.

Kolik lidí celkem nakazila, se přesně neví. Soper ve své pozdější retrospektivě uváděl 51 případů, newyorské historické materiály pracují s minimálně 22 nakaženými před prvním zadržením, PBS mluví o 47 lidech a třech úmrtích. I slavný historický případ má datové rozpory, a právě to ukazuje, jak obtížně se tehdy trasovalo.

Exemplární trest, nebo nutná ochrana?

Odpověď závisí na tom, z jakého úhlu se díváte. Mary porušila podmínky propuštění, vědomě se vrátila k vaření a způsobila další nákazy. Z pohledu úřadů šlo o opakované ohrožení veřejného zdraví osobou, která odmítla spolupráci.

Jenže v New Yorku v té době žily stovky dalších nosičů tyfu. Žádný z nich nebyl izolován doživotně. Historička Judith Walzer Leavittová upozorňuje, že Mary byla svobodná irská imigrantka bez sociální sítě, bez majetku, bez vlivných přímluvců. Její původ, pohlaví a třídní postavení pravděpodobně zesílily tvrdost veřejné i úřední reakce. Úřady z ní udělaly odstrašující případ a média jí dala přezdívku „Typhoid Mary“, která se stala synonymem pro bezohledného šiřitele nákazy. Stigma přežilo ženu samotnou o víc než století.

Co by se stalo dnes

Moderní stát může svobodu omezit také. České právo v zákoně o ochraně veřejného zdraví výslovně definuje izolaci nemocného, karanténu zdravého kontaktu i režim „nosiče“ u vyjmenovaných infekcí včetně břišního tyfu. Nosič má povinnost podrobit se léčení, lékařskému dohledu a laboratorním vyšetřením a nesmí vykonávat činnosti ohrožující jiné. Rozhoduje orgán ochrany veřejného zdraví z moci úřední, odvolání nemá odkladný účinek.

Zásadní rozdíl oproti roku 1907 je ale v procesních zárukách. Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze v pocovidové judikatuře jasně řekly, že karanténu a izolaci nelze závazně ukládat přes SMS, telefonát nebo webový formulář bez řádného rozhodnutí. Omezení svobody musí mít zákonnou formu a dotčený člověk se musí moci bránit.

Mezinárodní standardy šly ještě dál. WHO v dokumentech ke covidu i v aktualizovaných Mezinárodních zdravotnických předpisech zdůrazňuje test nezbytnosti, přiměřenou délku opatření, zajištění jídla, komunikace a ubytování a povinnost zacházet s lidmi s respektem k důstojnosti. CDC po zkušenosti s ebolou prosazuje princip nejméně restriktivního prostředku (kontrolovaný pohyb, monitoring, podmíněné uvolnění) místo automatické izolace. Posun od „zavřít a izolovat“ k „prokázat, že mírnější opatření nestačí“ je zřetelný.

Proč se k ní vracíme

Případ Mary Mallonové není jen historická kuriozita. Pokaždé, když se objeví nová epidemie (SARS, ebola, covid), vrací se stejné otázky: Jak daleko může stát zajít? Kdo rozhoduje? A co dluží člověku, kterého omezuje?

Mary Mallonová byla reálným epidemiologickým rizikem. To je nesporné. Ale třicet let na ostrově bez soudu, bez důstojné alternativy a s přezdívkou, která z ní udělala monstrum, to je cena, kterou stát zaplatil na vlastní legitimitě. Dnešní právo zná lepší nástroje. Otázka je, jestli je v příštím krizovém okamžiku skutečně použije.