Lizzie Bordenová byla zproštěna viny. Slavný případ dvojí vraždy zůstal bez jasného pachatele

Dvanáct porotců potřebovalo 20. června 1893 pouhých devadesát minut, aby Lizzie Bordenovou osvobodilo. Vražedná sekera přesto dodnes nemá majitele.

Foto: Picryl

Toho rána v soudní síni v New Bedfordu se třiatřicetiletá dcera zavražděného podnikatele poprvé od zatčení usmála. Porota složená výhradně z mužů, převážně protestantských farmářů z venkovských částí kraje, dospěla k závěru, že stát neprokázal její vinu nad rozumnou pochybnost. Žalobě chybělo prakticky všechno: očitý svědek, nesporná vražedná zbraň, krev na oděvu obžalované. Soudce navíc porotě výslovně připomněl „křesťanský charakter“ Lizzie a její nárok na domněnky v její prospěch. Verdikt byl právně obhajitelný. Jenže veřejná pravda se s ním nikdy nesmířila a případ se stal jedním z nejslavnějších nevyřešených zločinů amerických dějin.

Ráno na Second Street

4. srpna 1892, krátce před jedenáctou dopoledne, zavolala Lizzie Bordenová služku Bridget Sullivanovou slovy, že se má rychle vrátit, protože někdo zabil otce. Andrew Borden, devětašedesátiletý majitel nemovitostí a bývalý ředitel banky, ležel na pohovce v přízemí domu na Second Street ve Fall River s deseti ranami sekerou v obličeji. O patro výš, v pokoji pro hosty, našli tělo jeho druhé manželky Abby, šedesátičtyřleté ženy, která dostala devatenáct ran do zadní části hlavy. Podle pozdější pitvy zemřela nejméně o hodinu dříve než její muž.

V domě byly v tu chvíli prokazatelně jen tři osoby: Lizzie, Bridget a na zahradě strýc John Morse, který přijel na návštěvu den předtím. Policie dorazila rychle, ale místo činu zajistila mizerně. Dům se brzy zaplnil sousedy, novináři i zvědavci. Řada potenciálních stop zmizela dřív, než je kdokoli zaznamenal.

Důkazy, které soud nikdy neslyšel

Vyšetřování se od počátku soustředilo na Lizzie. Měla motiv: napjatý vztah s macechou, spory o dědictví, obavy z převodu majetku. Měla příležitost, byla v domě. A den před vraždami se údajně pokusila v lékárně koupit kyselinu pruskou, silný jed.

Jenže u soudu se obžaloba ocitla bez svých nejsilnějších karet. Soudci vyloučili Lizziinu výpověď z koronérského vyšetřování (tzv. inquestu), protože byla pořízena bez přítomnosti obhájce a za okolností, které tříčlenný senát považoval za nátlakové. Nepřipustili ani svědectví lékárníka o pokusu koupit jed. Co zbylo, byly nepřímé indicie: rozporuplné výpovědi o tom, kde se Lizzie v době vražd nacházela, a svědectví přítelkyně Alice Russellové.

Právě Russellová sehrála v případu zvláštní roli. Teprve před velkou porotou, tedy měsíce po vraždách, poprvé zmínila, že viděla Lizzie tři dny po zločinu pálit modré šaty v kuchyňských kamnech. Proč s tím tak dlouho čekala? U soudu přiznala, že o tom nemluvila ani při inquestu, ani při předběžném slyšení. Její motivaci otevřené zdroje nedokládají. Jisté je, že právě toto svědectví přimělo velkou porotu k obžalobě a že u hlavního líčení už nestačilo na odsouzení.

Město rozdělené třídou i vírou

Aby člověk pochopil, proč verdikt dopadl, jak dopadl, musí se podívat na Fall River roku 1892. Průmyslové textilní město asi 130 km jižně od Bostonu tehdy zažívalo prudký růst poháněný imigrací. Továrny lákaly dělníky z Irska, Kanady i jižní Evropy. Politickou moc ve městě postupně přebírali irští katolíci: starosta byl Ir, velitel policie byl Ir. Stará protestantská elita, k níž Bordenovi patřili, cítila, že jí půda pod nohama ujíždí.

Tisk se rozdělil po třídní linii. Dělnicky orientovaný Boston Globe tlačil na Lizziinu vinu. Lokální Evening News, bližší vyšší vrstvě, ji hájil. Podle historika Josepha Confortiho, jehož analýzu publikoval Smithsonian Magazine, nešlo jen o důkazy, ale o to, kdo je „čitelný“ jako vrah. Protestantská žena z dobré rodiny, aktivní v nedělní škole a charitě, prostě nezapadala do dobové představy násilné zločinkyně. Policie ostatně nejprve instinktivně hledala „cizince“, neznámého muže, nejlépe přistěhovalce.

Porota složená z protestantských mužů z venkova tento filtr sdílela. Podle nás je právě tohle jádro celého paradoxu: systém fungoval přesně tak, jak byl navržen, porotci posuzovali důkazy prizmatem vlastní zkušenosti a vlastních předsudků. A v tomto prizmatem Lizzie Bordenová jednoduše nebyla někdo, kdo by mohl devětadvacetkrát udeřit sekerou.

Život po verdiktu

Finanční stránka dopadla pro Lizzie dobře. Společně se sestrou Emmou zdědila otcův majetek a přestěhovala se do domu, který pojmenovala Maplecroft, v lepší čtvrti The Hill. Společenská stránka už tak růžová nebyla. Fall River ji nikdy nepřijalo zpět. Sousedé se jí vyhýbali, pozvánky přestaly chodit. S Emmou se v roce 1905 definitivně rozešla; důvody zůstávají nejasné. Lizzie zemřela v červnu 1927, stále ve Fall River, stále jako lokální kuriozita obklopená tichem.

Případ mezitím žil vlastním životem. Dětská říkanka „Lizzie Borden took an axe“ se šířila už během procesu. Následovaly desítky knih, divadelních her, filmů. Fall River Historical Society dodnes spravuje jednu z nejúplnějších sbírek soudních materiálů z 19. století, od fotografií místa činu přes textilie až po údajnou vražednou zbraň. V roce 2012 se v archivu objevily ručně psané deníky obhájce Andrewa Jenningse, ale ani ty nepřinesly průlomový důkaz.

Co případ říká o spravedlnosti

Bordenová může působit vzdáleně: americké provinční město, viktoriánská éra, porotní systém. Ale mechanismus, který případ odhaluje, je univerzální. Společenský status neovlivňuje jen kvalitu obhajoby, ale i to, koho porota dokáže vnímat jako pachatele. Česká historie zná opačný příklad téhož jevu: v hilsneriádě antisemitismus podle historiků zkreslil dva soudní procesy a dlouho blokoval nápravu. Porotní systém, jak upozorňuje Sociologická encyklopedie AV ČR, bývá kritizován právě pro náchylnost k veřejnému mínění a obecným předsudkům.

Pokud by na lavici obžalovaných seděla chudá přistěhovalkyně bez prostředků na elitní obhajobu, bez aureoly nedělní školy a bez poroty z vlastního společenského okruhu, výsledek by s vysokou pravděpodobností vypadal jinak. To neznamená, že Lizzie Bordenová byla vinna. Znamená to, že systém, který ji soudil, nebyl slepý.

Devadesát minut porotě stačilo na verdikt. Sto třicet let nestačilo na odpověď.