Nová analýza DNA změnila závěry o původu ženy pohřbené v Británii za římské éry

Více než deset let platila verze o africkém původu. Genomická data z roku 2024 ji ale převrátila; žena vyrostla a žila v jižní Británii.

Foto: Pixnio

Říkali jí Beachy Head Woman. Kostra mladé ženy nalezená u Eastbourne na jihu Anglie se stala jedním z nejcitovanějších příkladů etnické rozmanitosti římské Británie. Muzea ji vystavovala, knihy o ní psaly, vzdělávací materiály ji ukazovaly jako důkaz, že už ve starověku žili na Britských ostrovech lidé ze subsaharské Afriky. Jenže v prosinci 2025 zveřejnilo londýnské Přírodopisné muzeum výsledky nové studie, která celý příběh přepsala. Žena nebyla přistěhovalkyně z daleké země. Podle nejkvalitnějších dosud získaných dat vyrostla na jižním pobřeží Anglie a geneticky patřila k místní populaci.

Tři verze jednoho původu

Příběh Beachy Head Woman prošel třemi zásadními obraty, a každý stál na jiné metodě.

V letech 2013–2014 provedli antropologové v rámci Eastbourne Ancestors Project kraniofaciální analýzu lebky. Závěr zněl sebejistě: „definitní“ subsaharské africké znaky. Na základě toho vznikla plastická rekonstrukce obličeje s tmavou pletí a tmavými vlasy, která se rychle rozšířila do médií.

V roce 2017 přišel první pokus o analýzu DNA. Výsledky ale nebyly nikdy publikovány, kvalita dat byla příliš nízká. Přesto naznačily něco jiného než Afriku: spíš východní Středomoří, možná Kypr. Ani tato verze se nedočkala recenzovaného ověření, ale pronikla do veřejného prostoru.

A pak přišel rok 2024. Tým vedený Williamem Marshem z Liverpool John Moores University použil zcela novou technologii cíleného zachycení degradované lidské DNA. Výsledky, přijaté k publikaci 22. listopadu 2025 a zveřejněné v lednovém čísle Journal of Archaeological Science z roku 2026, ukázaly silnou genetickou afinitu k venkovské populaci římské Británie. Žádný signál recentní subsaharské příměsi.

Proč nová data říkají něco jiného

Rozdíl mezi starými a novými výsledky není v interpretaci. Je v kvalitě vstupních dat.

Pokus z roku 2017 pracoval s minimem jaderné DNA a nízkým počtem čtení, proto nikdy neprošel recenzním řízením. Nová analýza z roku 2024 využila technologii izolace pomocí magnetických kuliček a cílený záchyt lidské DNA od firmy TWIST Biosciences, sekvenaci na platformě NovaSeq X Plus a srovnání s databází přes dvacet tisíc starých i moderních genomů. Výsledek pokryl více než 80 % panelu 1240k jednonukleotidových polymorfismů alespoň pěti unikátními čteními. To je kvalitativně jiná liga.

K tomu přibyly fenotypové predikce metodou HIrisPlex-S:

• Oči: modré (pravděpodobnost 0,911)
• Vlasy: světlé (0,958)
• Pleť: střední pigmentace (0,706)

Izotopová analýza pak zúžila místo dětství na jižní pobřeží Anglie. Jídelníček obsahoval výraznou mořskou složku, zjednodušeně řečeno jedla hodně ryb a mořských plodů. Mitochondriální haploskupina K1a26 odpovídá severní Evropě a Britským ostrovům.

Když veřejný příběh předběhne vědu

Nejpozoruhodnější na celém případu není to, že se vědci „spletli“. Spletl se veřejný příběh, uzavřel se dřív, než měl k dispozici dostatečná data.

Kraniofaciální analýza z roku 2013 byla v té době standardní metodou. Jenže sama nová studie upozorňuje, že obor od určování původu na základě tvaru lebky ustupuje, příliš často selhává. Problém nastal ve chvíli, kdy se předběžná interpretace převedla do vizuálně silné rekonstrukce a média ji převzala jako hotový fakt. Dekádu pak kolovala verze, která nikdy neprošla genomickým ověřením.

Případ přitom není důkazem nespolehlivosti archeogenetiky. Je důkazem toho, že spolehlivá je až tehdy, když se opírá o kvalitní data a projde recenzovanou publikací. Nová sekvenační data jsou uložena v European Nucleotide Archive pod kódem PRJEB102740, kdokoli je může ověřit.

Římská Británie zůstává rozmanitá

Oprava u Beachy Head Woman neznamená, že by římská Británie byla etnicky homogenní. Studie z roku 2016 zaměřená na pohřebiště v londýnském Southwarku identifikovala u několika jedinců pravděpodobnou africkou příměs. V Yorku zůstává známá Ivory Bangle Lady, žena s vazbou na severní Afriku, pravděpodobně migrantka z teplejšího pobřežního regionu. Mobilita v římském impériu je dobře doložená. Jen konkrétně u Beachy Head Woman data ukazují jinam.

Podobné reanalýzy přitom probíhají i v Česku. Tým ArcheoGen na Masarykově univerzitě systematicky provádí archeogenetické a izotopové analýzy kosterních souborů z doby stěhování národů a raného středověku. Studie publikovaná v Genome Biology v roce 2025 přinesla vysokokvalitní genomy osmnácti jedinců z jižní Moravy z 5. až 10. století a odhalila genetický posun „neslučitelný s lokální kontinuitou“. Kde tedy starší interpretace stojí hlavně na morfologii, tam nová genomika může závěry převrátit.

Co víme o ženě samotné

Ze všech dat dohromady vystupuje střízlivý portrét. Žena ve věku 18 až 25 let, vysoká zhruba 152 centimetrů, se světlými vlasy, modrýma očima a středně pigmentovanou pletí. Na pravé stehenní kosti měla zhojený krevní výron, stopy staršího zranění, které přežila. Vyrostla na jižním pobřeží Anglie, jedla hodně mořských plodů a geneticky patřila k místní venkovské populaci. Příčina smrti není známa.

Nová digitální rekonstrukce její tváře je k vidění na stránkách Přírodopisného muzea. Místo tmavé pleti a tmavých vlasů z ní hledí mladá žena se světlými rysy, a s příběhem, který se konečně opírá o data odpovídající své době.