Tažní ptáci využívají při migraci magnetické pole, Slunce, hvězdy i orientační body v krajině

Mladý břehouš rudý označený jako B6 uletěl z Aljašky do Tasmánie 13 559 kilometrů bez jediné zastávky. Za jedenáct dní.

Foto: Pickpik

Žádná mapa, žádný GPS čip, žádný rodič, který by mu ukazoval cestu. Čtyřměsíční pták, který nikdy předtím nemigroval, se zvedl z aljašského pobřeží a zamířil přes otevřený Pacifik na jih, přes oceán bez orientačních bodů, bez možnosti přistát a odpočinout si. Když v listopadu 2022 dorazil na Tasmánii, Geologická služba USA zaznamenala nový světový rekord v nonstop letu ptáka. Břehouš rudý přitom takové výkony podává rutinně; běžná délka jeho podzimního tahu z Aljašky na Nový Zéland činí kolem 11 000 kilometrů. A po zimě se vrací zpět, do stejné hnízdní oblasti. Jak je to možné?

Pět kompasů v jedné hlavě

Formulace „bez mapy“ neznamená, že pták letí naslepo. Znamená, že nepotřebuje žádnou vnější pomůcku, všechno, co k navigaci potřebuje, nosí v sobě. Podle Cornell Lab of Ornithology ptáci nepoužívají jeden navigační systém, ale několik najednou a průběžně je vzájemně kalibrují.

Přes den funguje sluneční kompas propojený s biologickými hodinami: pták ví, kde by slunce mělo být v danou hodinu, a podle odchylky koriguje směr. V noci přebírají štafetu hvězdy: ptáci se orientují podle rotace hvězdné oblohy kolem nebeského pólu. Při soumraku, kdy ani slunce, ani hvězdy nejsou spolehlivé, nastupuje polarizované světlo na obzoru.

A pak je tu magnetické pole Země. Výzkum Oxfordské univerzity identifikoval v ptačí sítnici protein zvaný kryptochrom 4, který reaguje na magnetické pole za přítomnosti modrého a tyrkysového světla. Ptáci tak pravděpodobně „vidí“ magnetické pole jako jakýsi senzorický překryv ve svém zorném poli, ne jako obraz krajiny, ale spíš jako jemný vzor, který ukazuje směr. Definitivní důkaz přímo z oka živého ptáka zatím chybí, ale laboratorní data jsou přesvědčivá. K tomu všemu přidejte orientační body v krajině (řeky, pobřeží, horské hřebeny) a u některých druhů dokonce čich. Výsledkem je navigační systém s pětinásobnou redundancí.

Instinkt na první cestu, zkušenost na další

Jeden z nejpozoruhodnějších aspektů ptačí migrace je rozdíl mezi první cestou a všemi dalšími. Právě případ břehouše B6 to dokonale ilustruje: čtyřměsíční mládě, které nikdy předtím neletělo na jih, zvládlo překonat Pacifik samo. Nikdo ho nevedl.

U většiny zpěvných ptáků první migraci řídí vrozený program, geneticky zděděná kombinace času, směru a vzdálenosti. Vědci tomu říkají Zugunruhe, migrační neklid: i ptáci chovaní v zajetí začnou při změně délky dne neklidně poskakovat a orientovat se směrem, kterým by normálně migrovali. Podle přehledové studie v časopise Frontiers in Ecology and Evolution má většina zpěvných ptáků pro první sólovou migraci kompletní vrozený program.

Jenže první cesta nebývá dokonalá. Mladí ptáci létají méně přímočaře, hůř korigují snos větrem a častěji se odchylují od optimální trasy. Studie publikovaná v PLOS One potvrdila, že juvenilní migrace jsou výrazně méně efektivní než cesty dospělců. Teprve v dalších letech se přidává zkušenost, pták si zapamatuje zastávky, naučí se číst lokální podmínky a vykazuje stále větší věrnost konkrétním lokalitám. Cornell Lab uvádí, že mnoho pěvců se vrací nejen do stejné oblasti, ale přímo na stejné teritorium. U břehouše rudého je bezpečné říct, že se vrací do stejné hnízdní oblasti; přímý důkaz návratu na přesné místo narození v dostupných datech chybí, ale věrnost lokalitě je u tohoto druhu dobře zdokumentovaná.

Tah nad Českem: kdy a kde pozorovat

Břehouš rudý přes české území běžně netáhne, jeho trasa vede přes Pacifik. Stejné navigační principy však používají stovky druhů, které nad Českou republikou prolétají dvakrát ročně.

Česká společnost ornitologická v rámci projektu „První přílety“ sleduje jarní návraty už od února; mezi prvními se objevují skřivani, čejky a špačci. Podzimní vrchol tahu připadá na říjen, kdy nad krajinou táhnou pěnkavy, čížci, hřivnáči nebo sýkory. Pro pozorování migrace ČSO doporučuje lokality jako:

• Lednické rybníky
• Poodří
• Rožďalovické rybníky
• Třeboňsko a Českobudějovicko

V USA existuje nástroj BirdCast, který v reálném čase zobrazuje radarové mapy noční migrace. Veřejně dostupný český ekvivalent zatím neexistuje. Čeští vědci nicméně noční migraci sledují pomocí akustického monitoringu, meteorologických radarů, vysokorychlostní fotografie i termovize. Jen to zatím není zabalené do aplikace, kterou by si otevřel kdokoli na telefonu.

Proč zhasínat světla

Navigační systém ptáků je robustní, ale ne neomylný. Jedním z největších rušivých faktorů je umělé noční osvětlení. Podle americké Služby pro ryby a divokou přírodu dokáže silný světelný zdroj přitáhnout migrující ptáky ze vzdálenosti až pěti kilometrů. Přilákaní ptáci pak krouží kolem osvětlené zóny, ztrácejí energii a zvyšuje se riziko nárazu do budov. Za mlhy a nízké oblačnosti, tedy právě za podmínek, kdy ptáci nejvíc spoléhají na magnetický kompas a hvězdy, je efekt nejhorší.

Co s tím může udělat běžný člověk? Překvapivě hodně:

• Zhasínat zbytečná venkovní světla během jarního a podzimního tahu
• Stáhnout žaluzie nebo závěsy, aby vnitřní osvětlení nesvítilo ven
• Používat teplejší a slabší světla směrovaná dolů
• Nasadit časovače na venkovní osvětlení
• Upravit skla tak, aby byla pro ptáky viditelná: samolepky, síťky, vzory

Nejde o gesto. Jde o reálnou pomoc organismům, které překonávají tisíce kilometrů s navigačním vybavením, jaké žádný inženýr dosud nedokázal napodobit.

Živý kompas, ne zázrak

Břehouš B6 nepotřeboval mapu, protože jí sám je. Jeho sítnice reaguje na magnetické pole, jeho biologické hodiny čtou polohu slunce, jeho mozek zpracovává rotaci hvězd, a to všechno současně, v reálném čase, nad otevřeným oceánem. Není to magie. Je to evoluce, která měla miliony let na ladění.